DIALOGStředoevropská knihovnička

Urban, Miloš: Lord Mord.

Argo, Praha, 2008 (2008). ISBN: 978-80-257-0087-7.

I ve své zatím poslední knize se Miloš Urban drží témat a postupů, které jsou známé z jeho nejúspěšnějších starších knih. V Lordu Mordovi se tak objevují Urbanovy oblíbené atributy, jakými jsou atmosféra staré Prahy nebo kriminální zápletka točící se okolo bizarních vražd a jejich tajemného pachatele. Z autorových předchozích knih je také známý motiv odporu proti násilné a plošné modernizaci města, tentokrát ztělesněné pražskou asanací.

Miloš Urban: Lord Mord

Repro: Argo

Hlavním hrdinou Lorda Morda je patřičně zpustlý a dekadentní hrabě Arco, který svůj čas dělí mezi staropražské veřejné domy, šerm a popíjení se svým židovským přítelem. Do jeho života ovšem zasáhne jak zmíněná asanace, která pomalu ničí jeho zamilovanou čtvrť a noční podniky, tak záhadný vrah židovských prostitutek. Spíše než na popisu vyšetřování zmíněných vražd, ale kniha staví na atmosféře zpustlého židovského města, které je pomalu nahrazováno moderní (a jak by řekla jedna z postav – hygienickou) výstavbou. Dalším výrazným tématem knihy je snaha o zachycení celkové nálady a atmosféry Prahy na přelomu předminulého a minulého století. Sympatické je, že Urban toto období „po cimrmanovsku“ neidealizuje, ale naopak do příběhu zakomponovává i dobové etnické a politické třenice. Sám autor ovšem v úvodu knihy upozorňuje, že Lord Mord se rozhodně nesnaží věrně popisovat historické události a spíše odráží jeho představu Prahy konce 19. století upravenou pro potřeby románu. Nicméně právě tato atmosféra plná všudypřítomného prachu z bouraných domů, napjatých etnických vztahů a křivolakých uliček skrývajících mnohá tajemství (o nevěstincích nemluvě) je velmi povedená.

Urbanova kniha bohužel obsahuje i některé rušivé momenty (narážky na současnou pražskou politiku a na dobová umělecká díla, které jsou ovšem na můj vkus pojaty příliš doslovně), které ji, alespoň pro mě osobně, staví trochu níže, než Sedmikostelí a Stín katedrály. V závěru trochu zaskřípá i samotná konstrukce příběhu, ale vzhledem k tomu, že se přece jen jedná o „urbanovský“ brakový román, tak je autorovi možné leccos odpustit. Pokud tedy přistoupíte na Urbanův „šestákový“ styl, tak se jeho (zatím) poslední knihu určitě vyplatí přečíst především kvůli výbornému vylíčení asanační atmosféry (autorova pojetí) staré Prahy přelomu 19. a 20. století. Krvavý a značně zamotaný příběh je potom již jen jakousi nadstavbou, která vás přiměje sledovat příběh hraběte Arca až do konce.

Citát: Nasadil jsem si do oka monokl, nikdy se mi takhle netřásla ruka, a pak jsem se díval, jak se v černotě průjezdu zhmotňuje postava, kterou jako by právě teď někdo vystřihoval z papíru. Nejdřív klobouk, pak ramena a dlouhý plášť. Přicházela blíž, šoupala podrážkami bot o dlažbu. Byla skutečná.

Byl to onen noční přízrak od asanačních jam. Stín zaváhal, zastavil se, pak se přikradl blíž. Soli měl pravdu: vycházet v noci beze zbraně je pošetilost.

Postava škrtla sirkou, kterou svíraly prsty v černé rukavici, a osvětlila se. Černý plášť končil vysoko na krku, těsně pod hlavou. Na ní seděl klobouk. Mezi kloboukem a pláštěm nebyl krk ani obličej, byla tam flákota, tvář rudého potrhaného masa, v němž zely tři černé díry; oči a ústa...

Jan Daniel

Knižní tip psán pro čtenářský portál readme.cc