Seriály

Seriály jako opium

Páteční odjezdy na chatu, povinné pití piva při každé příležitosti, sbírání všemožných druhů hub, pravidelné sledování Novy, obliba v jezení roztodivných druhů pudingů, nábožné uctívání vůdců, bagatelizování českých „hříšků“ v minulosti. To jsou namátkou aktivity, postoje, charakteristiky a také možná dokonce obsese, které jsou Čechům vlastní. Ovšem jednu další jsem zcela záměrně vynechal a nedá se říci, že by byla méně důležité než tyto vyjmenované. Na mysli mám oblibu ve sledování seriálů.

Už krátce po začátku vysílání televize v první polovině 50. let zjistili domácí tvůrci, že právě tento druh televizních pořadů je to pravé ořechové. V následujících desetiletích se pak se seriály doslova roztrhl pytel. Ty nejslavnější se na obrazovkách objevují dodnes, byť na většině z nich se podepsaly dobové „anomálie“ charakteristické všem komunistickým režimům: naivní agitky, černobílé vidění světa, náměty z dělnického či svazáckého prostředí, ohlupující vychovávání socialistického diváka k lásce k jediné ideologii atd. Pro někoho důvod ke shovívavému úsměvu, pro další diváky pocit rozhořčení a frustrace.při vzpomínkách na většinou nehumorné stránky minulého režimu.

Seriálový guru Jaroslav Dietl

Zdeněk Buchvaldek byl Mužem na radnici (Na snímku s Josefem Bláhou)

Foto: archiv

Pod drtivou většinu seriálů vysílaných od 60. do 80. let je podepsán „Pan seriál“ scénárista a dramatik Jaroslav Dietl. Bez tohoto muže by si seriáluchtivý československý divák těžko přišel na své. Kdo by i dnes neznal sukničkáře dr. Blažeje nebo ironického vtipálka dr. Strossmeyera z jeho Nemocnice na kraji města? Na začátku tohoto tisíciletí se dokonce tento seriál dočkal pokračování, ale druhá série už tak divácky úspěšná nebyla. Možná právě proto, že se pod scénář Dietl už „podepsat“ nemohl. Ale dost bylo chvály. Svůj talent zdatného vypravěče příběhů a bystrého pozorovatele lidských charakterů promrhal na směšných „dílech“ typu Žena za pultem, Okres na severu nebo Plechová kavalérie, které dnes uvádí snad jen Prima. Dietl byl grafoman a workholik. Od svého prvního seriálu na počátku 60. let – Příběhy rodiny Bláhovy, psal téměř co rok, to jeden seriál. Možná i toto pracovní tempo nutné ústupky režimu v podobě výše zmíněných prorežimních agitek se podepsalo na jeho předčasné smrti v polovině 80. let.

Se seriály i komerční TV

Ovšem ani po jeho smrti se příval seriálů nezastavil. V 90. letech, v novém režimu, i nadále ČST, později ČT vyráběla nové a nové seriály. V novém tisíciletí ji začaly konkurovat i komerční televize, které se dlouho jejich uvádění bránily. Nakonec své rozhodnutí změnily a to se jim vyplatilo. Český divák si za posledních 40. let učinil na seriály takový návyk, že pokud si chtějí televize udržet jejich pozornost, nezbývá jim, než téměř každý rok přijít s novým „dílem“. Nova představila seriály z prostředí redakce novin nebo gynekologické ordinace. Prima po Rodinných poutech přispěchala z Letištěm. ČT přinesla před pár dny první díl Poslední sezóny z hokejového prostřed. To, kde se seriál odehrává však není nejdůležitější. Nakonec vždy jsou jejich obsahem lidské vztahy, tedy hlavně jejich problematické stránky.

Seriálům zvoní hrana

Pokud kdysi Karel Marx prohlásil, že náboženství je opiem lidstva. Tak jeho výrok se dá použít i v kontextu se seriály. Ty jsou skutečně opiem českého diváka. Je ovšem otázka, jak dlouho se tento trend ještě udrží. V souvislosti s digitalizací dostane divák mnohem interaktivnější nástroje jak se pobavit před televizní obrazovkou. Navíc se zdá, že začíná být poněkud „přeseriálováno“. Například ve středeční večer, kdy píšu tento text, běží na českých televizí současně hned tři. Byť teď zažívají seriály velký boom, tak si myslím, že budoucnost televize je už někde jinde. Doufejme, že ne jen v reality show. To by asi nebyla příliš šťastná náhrada.

José Provazník