KulturaSpolečnost

Retro a normalizace

Retro je přirozeným fenoménem kulturního vývoje. Rozvoj směrů a stylů je průběžně prokládán návraty a vše se, často kreativně, mísí do nových celků, střídají se období většího ohlížení s obdobími rychlejších proměn. Ve 20. století nabral vývoj mód zdánlivě velkou rychlost, takže se vlastně neustálými návraty udržuje kontinuita a jistá stylová jednota (například neustále se vracející kytarové kapely opakující vzory 60. let). Ale v žádném případě se nejedná jen o současný jev, umělecký vývoj se někdy shlédl v retru na dlouhé desítky let, jako třeba v architektuře v 19. stol.

Dnes u nás převažuje retro 70 a 80. let, návrat do doby našeho dětství a dětství generace před námi (a mládí těch ještě před nimi atd.) Tedy období, na které si nějakým způsobem pamatuje většina společnosti. Začalo to už někdy dávno normalizačním popem, jehož retro rychle přešlo od recesistické zábavy pár jedinců až k všeobecnému návratu velké části společnosti k osvědčené a přehledné normalizační hudební scéně. K tomu se záhy přidala obliba seriálů a dalších televizních pořadů té doby. Nedávno došlo na další fázi znovudobývání kulturního prostoru, když fenomén, prozatím zdánlivě odsunutelný jako zábava zaostalých mas zvláště venkovského původu, vtrhl v plné síle do galérií a výstavních institucí našeho hlavního a jediného skoro-velko-města.

V posledním roce se téměř zároveň objevilo několik výstav reflektujících mnohé aspekty života normalizační doby, od bydlení (Husákovo 3+1), přes módu (Kytky v popelnici) až po lidový design a lidovou tvorbu (Domácí umění). Tyto houfně navštěvované, komentované i diskutované výstavy svědčí o tom, že se retro 70. a 80. let dostalo do zájmu i zatím vzdorujících vrstev české společnosti.

Je takto hluboký fenomén jen běžnou nostalgií, vzpomínáním na dobu šťastného dětství a mládí, zkreslenou optikou selekce všeho negativního? Nostalgií, která je přirozená a která se objevuje vždy a všude a možná i drží (nějakou) kontinuitu přirozeného vývoje? Tedy podobně, jako mají generace v zemích s normálním svobodným vývojem společnou sadu kultovních děl (hudby, filmu, knih, designu i třeba architektury), máme také my, ovšem mnohem obsáhlejší, sadu společných kulturních vzpomínek (mnohem silnější a víc na nás ulpívající). Omezený počet televizních a rozhlasových stanic, vydávaných desek i knih, způsobil velmi silný imprinting jednotlivých děl, které se, jako v případě hudby, obehrávaly neustále dokola. Dodnes se člověku při náhodném zaslechnutí takovéhoto díla. přesně vybaví doba, kdy byl touto produkcí neustále obklopen. Celá společnost tak byla nucena se podrobit naprosto stejnému omezenému množství normalizační produkce, jejíž zátěž (obdobnou té ekologické) si sebou nese dodnes a na kterou dosud neplatila žádná sanace čerstvějšími zahraničními či domácími produkty.

Ale jedná se určitě o obyčejnou neškodnou nostalgii, kterou postupně další a další generace budou mít na nová a nová desetiletí, zatímco kulturní vývoj půjde dál svou cestou? (i když ročníky vzpomínající na 80. léta budou patrně posledními se vzpomínkami tak masivně unifikovanými.) Možná je i poněkud odlišná představa - normalizační retro jako odmítavá reakce na příliš prudký porevoluční vývoj, příliš náhlé otevření se z kontrolované zatuchlosti svobodnému vývoji na západě, doplněné příliš překotným vývojem na domácí scéně. Který ovšem rychle ztratil dech a zmatek porevolučního hledání byl vystřídán návratem k opuštěným jistotám, k přehlednosti omezené a kontrolované kulturní scény. A pokud má společnost tendenci dobrovolně znovu nastolit něco, co bylo dřív vynucováno nátlakem kulturní politiky normalizátorů, neznamená to, že tento stav byl vlastně vynucován zbytečně, že je to přesně to, co společnosti vyhovuje a co požaduje? Společnost vyčerpaná ze změn se třeba jen vrací ke stavu klidu a neměnnosti, který je jí vlastní, jakožto obrana před příliš znervózňujícím světem tam venku. Nová, dobrovolná normalizace, alespoň na kulturním poli, protože kultura vždycky znamenala svobodné pole pro odpočinek a únik.

Že by normalizační retro v době globalizace představovalo oblast svobodného snění o klidných a pokojných dobách neměnnosti? Ostatně jsem zvědavý na nadcházející reflexi srpna, zvláště na internetových diskuzních serverech.

Lipoti Virág