PolemikaKritika

Restituční relikt – lepší staré nebo nové?

Případ Lázně Běloves

Restituční řízení a různé rychlokvašné akciové společnosti se staly realitou měnící polistopadové majetkovoprávní vztahy. Mnohokráte přinesly smutný osud nejedné pamětihodnosti a zajímavosti. Jako příklad za všechny může posloužit příběh Lázní Běloves, které dosloužily roku 1996. Byly ovšem natolik slavné, že se jejich přízraku z obecní paměti nechce.

Běloves je klidným předměstím podorlického města jazzu, textilu a gumárenských obručí Náchoda. Do širšího povědomí se toto půl druhého tisíce velké městečko zapsalo možná svým fotbalovým stadiónem, na kterém ve 30. letech náchodské mužstvo porazilo slavnou pražskou Slavii nebo přivítalo mužstvo FC Europe Barcelona, možná až shakespearovskou tragédií posledních dní 2. světové války, známou ze Škvoreckého Zbabělců. Především však známou Běloveskou Kyselkou Idou a s ní spojenými místními lázněmi, které dnes tragicky chátrají.

Historie místa, lázeňské genius loci

Běloves bývá v pramenech prvně zmiňována již ve 14. století jako hraniční stanice, později jako náchodské předměstí, kde se čile obchodovalo se dřevem. O místních léčivých pramenech z permského útvaru pohraničních kopců se nesou první zprávy již z období třicetileté války. Jejich léčebné využití a růst obce, který „zdravotnický byznys“ přinesl se ovšem spojuje až s obdobím 19. století. Tehdy krom expanze továren a železnice lidé začali dbát i na své zdraví. Profesionalizace lékařství přinesla fenomén lázeňství a uhličité prameny znamenaly pro Běloves výhodný obchodní kapitál. Místo bylo kultivováno a proměňovalo svůj vzhled, třeba jako výskyt uhlí oblasti Ostravska, abychom použili nějaký soudobý kontext. Ovšem zatímco krátery a sirný vzduch přinesly změnu ke krajině podobné té měsíční, místo s výskytem zázračné vody se přetvářelo do podoby příjemného parku oddechu, které mohlo svým půvabem s lehkostí konkurovat nedalekému náchodskému zámku.

V roce 1818 tu byly zřízeny první dřevěné lázně, které nahradil ve třicátých letech empírově zděný objekt. Svého kreditu punce kvality lázně dosáhly záhy díky princezně Idě ze Schaumburg-Lippe, kterou zdejší pobyt spojený s požíváním minerálky roku 1840 uzdravil z téměř jisté smrti. Pramen po ní pojmenovaný vévodil lázním až do jejich konce. Další význačný impuls pro lázně přišel v roce 1871. Tehdy je koupil benátský malíř Jakub Benato, který se svou chotí zavedl i lázeňské koupele, jakož bylo v okolních lesích vyznačeno množství tras, kde se návštěvníci mohli nadýchat čerstvého vzduchu a sbírat zážitky jako provozovatelé rozvíjející se pěší turistiky. Malíř z města v laguně, člověk světaznalý a dobrý obchodník do lázní pozíval posádkové hudby z Hradce a Jaroměře ke zpříjemnění svátečních odpolední a možná právě odsud odvíjí i pozdější slavná náchodská orchestrální tradice. Místo si v této době vedle vojáků oblíbila i místní honorace a své návštěvy sem vedle Jiráska, který pocházel z nedalekého Hronova, zval i broumovský opat nebo královéhradecký biskup.

Lázně státního významu

Státně nebo chceme - li nacionálně významnými se staly lázně za první Československé republiky, kdy vedle středočeských Poděbrad byly jediným lázeňským majetkem s otevřenými prameny v českých rukou, jak podotkl i tehdejší majitel již nadregionálně významného a prosperujícího rehabilitačního zařízení, univerzitní lékař Vladimír Honl. Podle toho bylo do lázní i investováno a doplněny tak byly i dalšími budovami, jakož i vilou. V době první republiky nevypovídá o prosperitě lázní pouze pražský sklad kyselky Idy, nýbrž i početná klientela v čele s nejvyššími představiteli politického a kulturního života. Za všechny stačí zmínit Konstantina Biebla, Vlasta Bruain nebo Jiřinu Štěpničkovou.

Svým způsobem zůstaly fenoménem i v době komunistické nadvlády nad státem. Sice zestátněny a změněny ve Státní lázně Běloves u Náchoda fungovaly až do roku 1996, když se několikrát měnil správce a mnohokráte se otevřelo několik nových vrtů pramenů. Úplně tím nejvýznamnějším artiklem ovšem zůstala Běloveská Ida. Ta se stala jedním z typických produktů všech Včel, Jednot a Konzumů, že se dostala kapacita zdejšího podniku až na počet 160 tisíc lahví minerálky za jeden den! Veškerému provozu dal vale až nový režim se svými restitucemi a potenciálními investory, kteří podnik odkoupili od dědiček, nicméně neschopni kapitálových investic lázně v roce 1996 jako místo zdraví nebezpečné uzavřely. Od té doby jsou objekty nevyužívány a jejich příběh se naplňuje mimo původní životadárné místo...

Město, prestiž a investice najinak

V devadesátých letech, ještě před zavřením lázeňského komplexu, byl vybudován v blízkosti lázní komplex hotelu Bonato (1995), který měl vyřešit problémy s ubytovací kapacitou. V dosahu chátrajícího lázeňského arsenálu stojí i pension, který nabízí hned ve čtyřech jazycích možnosti ubytování. Nad „lázněmi“ se stále hrdě tyčí vila slovanského romantismu Panzinka. Z areálu to jsou dva kilometry lesem k Muzeu obranného pevnostního systému Březinka. Podobnou délku je potřeba ujít, abychom dosáhli středu Náchoda, který zdobí dřevěný kostel sv. Vavřince a nad nímž se pyšní zámek, kde najdeme i sochu známé patronky lázní, zázračně uzdravené Idy. Nemluvě už ani po ideální možnosti denního výletu na Dobrošov s romantickou Jiráskovou chatou, podobně jako do polské Kudowy, dalšího malebného lázeňského městečka, ovšem s fungující kolonádou a moderním aqua centrem.

Již nejedno zastupitelstvo města Náchoda se za dvanáct let chátrání lázeňských objektů snažilo problém řešit. Ovšem s každou novou netečnou zimou se věc případné rekonstrukce a znovuotevření areálu prodražuje. Projekt se tím posouvá do říše utopie. Město Náchod již několikrát nabídlo posledním majitelům vyrovnání. Stále se jedná o prodeji, rekonstrukci a v poslední době, kdy zastupitelstvo města dochází k přesvědčení, že ztráta image lázeňského centra prosperitu i život obce ochuzuje, i o výstavbě zcela nových lázní. Loni na jaře, společně s výstavou o historii lázeňského komplexu na radnici, byla smlouva s francouzským investorem na spadnutí. Ovšem od té doby věc opět stojí.

Otázkou tak zůstává, rozpadne se celý objekt a na jeho místě se po několika desetiletích objeví několik laviček kolem tryskajícího pramenu nebo se pokusí Náchod obnovit svoji zašlou slávu a lákat návštěvníky i na léčebné kúry, jak činil po dobu více jak sto padesáti let. Když zastupitelstvo nechá celý areál zchátrat, vinu z nich již nikdo nesmyje a do budoucna si od běloveských určitě chválu nevyslouží. Na druhou stranu, peněz je potřeba všude. Běloveský případ tak zůstává zvláštním příkladem, i jakým způsobem se může vyvíjet polistopadová restituční řízení a jak jednoduše může ztratit město jedno ze svých největších lákadel. Budoucnost ukáže, zda-li si lázně vyzískaly takový věhlas, a zda jsou opravdu užitečné, že stojí jejich provoz za zachování.

Tomáš Kavka