DIALOGStřední Evropa

Povolební jednání jsou v celé střední Evropě trnitá – rakouský příklad

Rakousko má od 11. ledna novou vládu. Prezident Heinz Fischer jmenoval ve Vídni kabinet tvořený velkou koalicí sociálních demokratů a lidovců. Jednání trvala od říjnových voleb. SPÖ volby překvapivě vyhrála, ale jen o 1,5 procenta před lidovci. Dvě parlamentní křesla navíc znamenala pro šéfa SPÖ Gusenbauera silně omezený manévrovací prostor. Ministři v čele s kancléřem Gusenbauerem se hned na úvod potkali v ulicích s davy nespokojených demonstrantů. Většinu protestujících tvořili studenti, kterým se nelíbí, že vláda nehodlá zrušit školné na univerzitách. Právě to totiž slibovali sociální demokraté před podzimními volbami. Podívejme se, co předcházelo ustavení vlády. Vzhledem k situaci v dalších státech střední Evropy to není pohled nezajímavý.

Parlamentní volby v sousedním Rakousku uzavřely rok trvající období, ve kterém šly k volebním urnám obyvatelé všech zemí střední Evropy. Ještě několik dní před volbou se zdálo více než pravděpodobné, že si dosavadní lidovecký kancléř Wolfgang Schüssel udrží svou pozici a daleko více se spekulovalo o výši jeho náskoku vzhledem k povolebním koaličním jednáním. Při zveřejňování prvních volebních se zřejmě političtí analytici, jako už mnohokrát, nestačili divit a dost dobře si jde představit, jak nechápavě sledoval volební čísla sám Schüssel.

Vítězství dvou silných

Po sečtení všech 4 790 tisíc hlasů (šlo o jednu z nejnižších volebních účastí v poválečné historii Rakouska) bylo jasné, že celkovým vítězem se stanou sociální demokraté (SPÖ). A to přesto, že hlavní konkurent lidová strana (ÖVP) získala první místo v pěti z devíti spolkových zemí Rakouska. Sociální demokracii pomohlo především jednoznačné vítězství v již tradičně „rudé“ Vídni, kde získala přes 40% hlasů. Vzhledem k počtu obyvatel (a tím zároveň počtu mandátů) pak nestačilo lidovcům k zisku prvního místa ani stejně razantní vítězství v západních zemích Rakouska – Salzbursku, Tyrolsku a Vorarlbersku, doprovázené těsným vítězstvím v Štýrsku a Dolním Rakousku. Pohled na rozdělenou politickou mapu Rakouska tak staví do jiného světla komentáře zaznívající od červnových voleb v Česku, kdy je možná až příliš dramaticky analyzován rozdíl mezi politickou preferencí Čech a Moravy. Pokud v České republice tvořil rozdíl několik procent, v třetině Rakouska jde o desítky.

Heider se překvapivě dostal – přes Korutany:

Rakouská politická scéna, to však nejsou pouze dvě hlavní strany. Stejně napjatě bylo sledováno, jak si povedou proevropsky zaměření Zelení a jak bude nedávným rozkolem poznamenána na přelomu století tolik populární strana svobodných. Důležité třetí místo nakonec získali Zelení (představitel třetí nejsilnější strany si pro sebe nárokuje automaticky jedno z tří předsednických křesel v rakouském parlamentu), a to především díky hlasům, které odevzdali občané Rakouska žijící v zahraničí. Se ztrátou 0,01% následovala FPÖ, jejíž předseda Heinz-Christian Strache proslul volebními hesly typu „Vídeň se nesmí stát Istanbulem“ apod. Do parlamentu se těsně dostal i vládní Spolek pro budoucnost Rakouska (BZÖ). Straně vzniklé na jaře 2005 po neshodách v FPÖ mezi Strachem a Jörgem Haiderem stačilo k proniknutí do parlamentu pokoření čtyřprocentní hranice v jediné spolkové zemi – světe div se - v Korutanech. Daleko více než ve střední Evropě populární oranžová barva ve volební kampani ji zde pomohla právě Haiderova popularita.

Schüssel prostě znovu nepřesvědčil

Co vlastně způsobilo, že Rakušané nedali Schüsselovi mandát pro další roky? Viděno jeho optikou se totiž zdá nepochopitelné, proč by měl odcházet kancléř, který rakouskou ekonomiku přivedl k poměrně solidním číslům, provedl úspěšně privatizaci důležitých státních podniků a poradil si i s nedávným rakouským předsednictvím EU. Svalovat vinu na aféru BAWAG, jak se většinou děje, by bylo příliš jednoduché. Ve skandálu kolem výše zmíněné banky ovládané odbory si totiž spálily ruce obě strany. Schüsselovi se ale vymstila daleko více jiná věc; nedokázal Rakušany přesvědčit o tom, že fungující ekonomika je všelék na ostatní problémy země. Zatímco reklamní tabule přinášely pod kancléřovou fotkou strohé heslo, že on to prostě dokáže (pamětníci volebních kampaní v Česku devadesátých let si uvědomí, že možná nešlo o až tak originální nápad reklamních stratégů…), vyvstávala v zájmu veřejnosti témata jako imigrace, školství či důchodová reforma. Předseda SPÖ Alfred Gusenbauer, který byl mnohými předem odsuzován jako málo charismatický pro vedení volební kampaně, dokázal na tuto notu zahrát a ve srovnání s volbami v roce 2002 přetáhl lidovcům 8% voličů.

Trnitá cesta jednání ve střední Evropě

Jak tomu však ve střední Evropě v posledním roce bývá, po oslavě volebního vítězství se záhy dostaví kocovina způsobená starostí o sestavení funkční vládní koalice. Právě fakt, že se do parlamentu dostala pátá politická strana způsobil pat, který vyřeší, pouze velká koalice. Variantu, že by lidovci vytvořilo vládu s oběma krajně pravicovými stranami, totiž vedení ÖVP vylučuje. Co nás tedy po sestavení velké koalice, vedené Gusenbauerem, čeká? Pravděpodobně to nebude stále opakující se debata, kolik týdnů ještě vláda vydrží, jak je tomu v případě Německa. V projektování velkých koalic jsou totiž na Dunaji mistry. Není příliš pravděpodobné, aby programové rozdíly vytvořily nepřekonatelné bariéry. Už před volbami například vyloučila sociální demokracie z podmínek pro budoucí vládní program zrušení školného na státních univerzitách. Ani v případě daní se nebrání sociální demokraté příliš tomu, aby zůstaly na současných úrovních, brání se pouze dalšímu snižování. Kardinální problém důchodové reformy se vyřeší ve stylu letité rakouské tradice – vyčká se na zprávu odborné komise, která vyjde nejdříve za rok…

Velká koalice však může znovu utrhnout lavinu narůstajících preferencí pravicově populistických stran. Celkem 15% v letošních volbách je poměrně vysoké číslo, ve srovnání s 27 procenty z roku 1999 však jde o dramatický ústup ze slávy. Nezní to příliš příjemně, ale Schüsselova úvaha, že podílem na vládní odpovědnosti sníží preference FPÖ, se ukázala do jisté míry správnou. A jestliže k největšímu nárůstu popularity Svobodných došlo během dlouhého panování sociálních demokratů s lidovci, není důvod, aby se podobný scénář do budoucna neopakoval.

Petr Valenta