| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
DIALOG
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Linz - evropské hlavní město kulturyLinz, hlavní město spolkové země Horní Rakousy, je v očích Čechů spojeno především s proslulým lineckým koláčem. Linz je ovšem i městem s bohatou historií a živou kulturní tradicí. Žádný z výše uvedených důvodů nás ovšem nemotivoval, abychom s Alenkou téměř dvou set tisícovou metropoli navštívili. Byla to prostě náhoda či omyl, který vznikl při koupi jízdenky do Salzburgu... Sobota, 12.18. Eurocity vlak Jože Plečnik přijíždí na hlavní nádraží v Linzi. Obloha je zamračená a teplota vzduchu jen s obtížemi dosahuje kladných hodnot. První dojem z třetího největšího rakouského města představuje směsici obdivu nad technologickou vyspělostí našich jižních sousedů a rozpaky nad jejich dobrým vkusem. Linecké nádraží, dokončené v roce 2004, se prezentuje jako zdařilá urbanistická jednotka. Co má však znamenat několikametrová zlatá socha trpaslíka, vzdálená jen pár stovek metrů od železničního uzlu, mi je záhadou. Že by jedna z instalací, prezentující Linz jako letošní Evropské hlavní město kultury? Metropole Horních Rakous se tímto titulem, udělovaným každoročně od roku 1985 evropskou komisí a evropským parlamentem, pyšní společně s litevským Vilniusem. A já věřím, že si pro turisty připravilo zajímavější atrakce než je kýčovitý trpaslík. Ubytujeme se na Goethestrasse, na jižním okraji historického centra. Hotel Garni "Wilder Mann" je pravděpodobně nejlevnější noclehárna v širokém okolí a plně odpovídá našem skromným požadavkům. Dlouho se nezdržíme a vydáme se na hlavní náměstí, kde by měla sídlit informační kancelář. Je to dvacet minut volnou chůzí po Landstrasse, ulici zasvěcené nakupování. Turisticky atraktivních budov mnoho nezpozorujeme (snad s výjimkou několika kostelů), ale překvapuje nás bohatý kulturní život. Celá řada amatérských hudebníků a umělců předvádí v otevřeném prostoru svoje dovednosti. Hauptplatz, největší linecké náměstí, působí tuctově. Dominantním prvkem není architektonicky nevýrazná "stará radnice" ani jiná budova, ale Dreifaltigkeitssäule - 20 metrů vysoký mramorový sloup, který je věnovaný Svaté trojici. Naší největší pozornosti se ovšem těší záhonky zelí, která zdobí nejen náměstí, ale i mnohé z přilehlých ulic. Nepochybně zajímavé, nicméně chceme vidět i něco jiného než zeleninu. Zamíříme tedy k informačnímu centru Linz09, které sídlí v jedné z historických budov v severovýchodním cípu Hauptplatzu. Interiér, laděn do různých odstínů červené, působí moderně. Nabereme si spoustu propagačních materiálů a před nákupem jednodenní karty Linz09, která platí jako vstupenka do většiny místních muzeí i jako jízdenka městské hromadné dopravy, se dozvíme několik důležitých informací. Především zjišťujeme, že čtyři zdejší galerie jsou dnes pro návštěvníky zpřístupněny zdarma. To rozhoduje o tom, abychom si pořídili slevový poukaz až na zítřek a pro dnešek využili volných vstupů. Jako první cíl si zvolíme Linzer Schloss, který je vzdálen od náměstí jen několik set metrů. Sluníčko nejistě vykukuje z pod mraků, na obzoru se majestátně vypíná vrchol Pöstlingberg a procházka křivolakými uličkami v okolí starého trhu patří k turisticky nejzajímavějším místům ve městě. Samotný zámek je vystavěn na skalnatém pahorku, na pravém břehu Dunaje. První zmínky o "hradu Linze" se datují již do vlády Karla Velikého. V následujících staletích došlo k mnoha architektonickým úpravám. Velký požáz v roce 1800 zničil Jižní křídlo zámku, které bylo pro účely Kulturní metropole 2009 obnoveno v moderní podobě ocelové a skleněné architektury. Poslední přestavba rozšířila prostory zámku natolik, že zde mohlo být otevřeno největší všeobecné muzeum v Rakousku. Zámecká expozice mapuje vývoj regionu od pravěku až do součastnosti. Archeologické nálezy, vycpaná zvířátka, zbraně, obrazárna, umělecké přeměty, hudební nástroje, barokní sál, lidové umění nebo historické mince. To vše je v zámku k vidění. Strávíme tu téměř dvě hodiny. Rámcově obeznámeni s historií města, spěcháme za dalším poznáním. Cílem je Landesgalerie Linz, údajně jeden z nejkrásnějších výstavních prostorů v celém Rakousku. Budova z konce 19. století stojí za shlédnutí, ačkoli na příklad s českým Národním muzeem se dá srovnávat jen obtížně. O poznání slabší je expozice, nazvaná "Der Fall Forum Design". Stěna z papírových krabic, místnost plná plastových židliček či televizní obrazovky na skleněných deskách. Některým proudům současného umění nejspíš nerozumíme. Alespoň zbyde více času na Lentos - moderní kulturní centrum, sídlící ve futuristické budově na břehu řeky. Výstava "See this sound" působí občas také extravagantně a pramálo srozumitelně, ale najdeme si tu i celou řadu instalací, videoprojekcí a artefaktů, které neuniknou naší pozornosti. Linz se mezitím ponořil do tmy, Lentos září nejrůznějšími barvami a my se procházíme potemnělými ulicemi. Je kolem sedmé večerní a svoje obchody zavírají i prodavači, pocházející z mimoevropských zemí. Ulice jsou téměř prázdné. I my se jdeme na chvíli zrelaxovat a nasvačit do hotelu. Po krátkém odpočinku vyrazíme opět za kulturou. Dalším z uměleckých počinů, realizovaným v rámci evropského města kultury, představuje "OK - Hohen Rausch". Střechy historických budov jako výtvarný prostor je zajímavý experiment. Vyhlídka na noční město, pohledy do oken Ursulinen kirche a to vše okořeněné nejrůznějším atrakcemi pro návštěvníky. Dalekohledy. Ruské kolo. Deštníky, které pod sprchou vyhrávají oblíbené melodie. Balón se zavěšenou figurou člověka, vznášející se nad městem. Pro dnešek kultury více než dost. V rámci českého dne (Willkommen Česko) tu sice vystupují Plastic People of the Universe, ale my upřednostníme odpočinek. Na zítřek máme nabitý program. Neděle, 9.30. Linz je ponořen do husté mlhy. Ideální počasí na návštěvu nejvyššího bodu okolí - Pöstlingbergu. Na vrchol 519 metrů vysoké hory vede nejstrmější (a nedávno rekonstruovaná) adhezní kolejová dráha v celé Evropě. Tramvaji trvá téměř půlhodinu, než zvládne strmé stoupání a dorazí do konečné stanice. Mlha vůbec neprořídla, ba naopak. Poutní baziliku dokážeme identifikovat teprve tehdy, když jsme od ní vzdáleni na 50 kroků a onen nádherný pohled přes celý Linz - jak se píše v průvodci - si můžem maximálně představovat. Naší pozornosti se nakonec těší jenom podivuhodné sošky skřítků a jiných pohádkových postaviček, které neodmyslitelně ke zdejšímu místu patří. Po půl hodině se tu začínáme nudit. Za slunečného počasí by nás nepochybně výlet do přírody bavil, ale nyní raději spěcháme zpět do města. Následující destinací je Ars Electronica Centre (naproti ohyzdné nové radnici) a jak se ukazuje, jedná se o nejzajímavější expozici ve městě. Hrajem jednoduché počítačové hry, pracujeme s grafickými programy, prožíváme výlety do virtuálních světů, dozvídáme se pozoruhodné informace o vlastním těle či o hustotě letové dopravy nebo experimentujeme se zvukovými zařízeními. Multimediální svět zážitků nás nadchne a teprve nedostatek času nás přiměje, abysme opustili Ars Electronica Centre a vydali se směrem k hlavnímu lineckému nádraží. Procházíme přes hlavní náměstí, skrz arkádový dvůr Landhausu k největšímu rakouskému kostelu - Mariendomu, dokončeném v roce 1924. Interiér, který skýtá prostor pro 20.000 osob, působí opravdu monumentálně a barevná skla na oknech dodávají chrámu nádech magična. Zdržíme se ovšem pouze krátce, protože naše návštěva třetí největšího rakouského města se nezadržitelně blíží k závěru. Náš vlak odjíždí za necelou půlhodinku. Mnohé jsme nepochybně nestihli shlédnout. Naší pozornosti uniklo několik kostelů (včetně nejstaršího Martinskirche), interiér staré radnice, Keplerův salón, zámek Ebelsberg nebo projížďka turistickou lodí po Dunaji. I tak to byl povedený výlet k našim jižním sousedům. Marek Škorvaga
|
Revue Dialog. Kulturně společenská revue pro střední Evropu. Vydává sdružení STRED Středoevropský dialog, http://dialog.stred.org, dialog
stred.org.
Šéfredaktor: Marek Škorvaga. Zástupce šéfredaktora: Tomáš Kavka. Technický redaktor: Jan Vršovský.
Redakce: Ondřej Daniel, Lucie Procházková, Lukáš Vlček, Dominik Hrodek, Vítězslav Sommer, Hanna Zimmerhaklová, Jan Očenášek.