DIALOGJozef Lacko

Jozef Lacko

Ústí nad Labem. Místo, kde choré mozky komunistických plánovačů dovedly svoje šílené představy téměř k dokonalosti. Výsledek jejich řádění představuje bizarně obludná architektonická zlotřilost, jejíž jediným motivem bylo sledovat postupnou degeneraci lidí, žijících v panelových monstrech. Alespoň já jsem o tom plně přesvědčen a statistiky moje domněnky potvrzují. Severočeská metropole patří mezi místa s nejvyšším výskytem celé řady negativních společenských jevů v republice.

Pro nepoučeného turistu představuje šok již unikátně architektonicky řešené Mírové náměstí v centru města, kterému dominuje obskurní budova KV KSČ ve tvaru obří vany, terasový dům bývalých Pozemních staveb a „netradičně“ řešený obchodní dům Labe. Teprve návštěva jedné z několika temných chudinských čtvrtí (Neštěmice, Předlice, Krásné Březno, Nový Svět), obývaných většinou Romy, však poskytuje pohled, který se zcela vymyká běžným představám o životě ve středoevropském prostoru.

Jozef Lacko

Foto: Marek Škorvaga

Ačkoli nejvýbušnější ústeckou lokalitou je nepochybně (kdysi luxusní prvorepubliková) městská část Předlice, vydáváme se s přítelkyní Alenou ve směru Nový svět, konkrétně Matiční ulice. Právě zde postavila před jedenácti lety neštěmická radnice zeď, jejíž snímky obletěly na konci minulého století celý svět. Zjevný projev segregace sice zmizel, ale problém samotný zůstal. Ghetto se „nevypařilo“, sociální exkluze se odchodem starousedlíků pouze prohloubila a vyhlídky místních obyvatel na lepší život jsou v nedohlednu. Jedním z nich je i Jozef Lacko, jeden z mediálně nejobletovanějších aktérů tehdejší aféry a zároveň chlapík, se kterým chci dnes udělat rozhovor.

Nad Větruší již pomalu zapadá slabé zimní slunce a Matiční se pomalu noří do tmy. Při pohledu na dvě stě metrů dlouhou uličku musí člověka přepadnout tísnivý pocit. Opuštěné činžovní domy chátrají, pobočka městské policie i bývalá budova hospody jsou opuštěné a jediným vyžitím pro děti je malý betonový „plácek“ s jedním basketbalovým košem a železnými konstrukcemi, které mají sloužit jako fotbalové branky.

Přestože jsem v Matiční pracoval jako dobrovolník a znám především děti, které zde žijí, při pohledu na potemnělou ulici dopadla deprese i na mě. Ovšem pouze do chvíle, kdy spatřím místní omladinu. Ta mě také okamžitě vítá hlasitým pokřikem a výskáním. Neuplyne ani dvacet vteřin a už se kolem nás seskupí několik dítek a ostatní rychle přibíhají. Nejenže jeden přes druhého povykuje a všichni se mi snaží něco sdělit, ale také ihned objímají Alenu, kterou nikdy před tím neviděly. Dozvíme se několik zajímavostí z poslední doby a jeden z malých klientů místního nízkoprahového centra mi nabízí pytlík chipsů. Chvíli váháme. Jeho uši jsou nápadně zbarveny do modra a ostatní si z něj utahují, že má příušnice. Přesto nám přijde neslušné odmítnout, nabereme si hrst bramborových lupínků, sníme je a já zeptám se na Jozefa. Jožka, jak mu tu všichni říkají, pochází ze Slovenska, pracuje jako dobrovolník v místním nízkoprahovém centru organizace Člověka v tísni, je hlavní osobou hudebního tělesa Romská 14 a mezi dětmi se těší téměř neomezené autoritě. Chlapec ukazuje, že ho mám hledat v nedalekém obchodě, kde si můj respondent přivydělává. A má pravdu. Jožka právě přerovnává zeleninu a jakmile mě zahlédne, vřele mi podává ruku.

Štíhlá až anorektická postava, melírované vlasy a mohutný kníh dodávají rodilému Slovákovi nezbytné charisma. Nejprve je sice mojí žádostí o interview překvapen, ale přesto ochotně odkládá přepravku a dá se do vypravování příběhů ze svého pozoruhodného života. Můj původní záměr, aby se rozhovor týkal především Romské 14, nevychází. Jožka se sice krátce dotkne jeho hudebního působení, ale postupně se jeho povídání stočí úplně jiným směrem. A že má co vyprávět...

• Jožko, jak dlouho žiješ v Ústí nad Labem?

Já jsem přišel ze Slovenska v osmdesátým devátým.

• A co tě k tomu vedlo, abys odešel z domova?

Víš, já jsem nechtěl bydlet se svou ženou, tak jsem přišel sem začít jiný život. Tady jsem se znovu oženil a zůstal už tady.

• Rád bych se tě dneska zeptal především na Romskou 14? Jak si přišel na nápad vytvořit kapelu tvořenou místními dětmi?

Jožkova kapela

Foto: Člověk v tísni

To bylo tak. V době, kdy tady postavili zeď (v roce 1998 – pozn. aut.), jsem nechtěl, aby děti byly venku a neměly co dělat. Tehdy tu bylo hodně problémů a Češi dětem nadávali. Proto jsem založil Romskou 14, aby tu jen neběhaly po ulici. Od té doby jsme hráli na festivalech, třeba v Ostrově, v Děčíně a jinde. Nejvíc se ovšem dětem líbilo ve Francii. Před několika lety jsme taky natočili CD, v ústeckém kostele. Vzpomínám si, že tam byla tehdy taková zima, že jsme skoro nemohli hrát.

• Vaše CD mám doma a rád ho poslouchám. A jak se vlastně souboru daří teď?

Čas od času vystupujeme někde v Ústí a kluci si teď připravují v nízkoprahovém klubu zkušebnu.

• Já vím, že jsi za svojí práci s dětmi – nejen za Romskou 14, ale i za jiné aktivity jako je doučování, kroužek kreslení, tancování nebo vaření – dostal v roce 2006 cenu. Můžeš prozradit, o jakou cenu se jednalo?

To jsem dostal od hejtmana cenu Křesadlo, která se dávala lidem, kteří nejvíc pracovali zadarmo. Já pracoval tehdy sedm let s dětmi. A bylo nás tam celkem pět, kteří tu cenu dostali. (podle údajů, které jsem čerpal z oficiálních pramenů, obdrželo cenu Křesadlo za rok 2006 celkem 6 dobrovolníků – pozn. aut.)

• Já bych se ještě vrátil ke zdi v Matiční, když si o ní začal mluvit. Tehdy ses seznámil s bývalým prezidentem Václavem Havlem. Jak jste se potkali?

To bylo tak, že mi pan Trojan dal číslo přímo na Havla, abychom mu zavolali. Tehdy už zeď stála a Havel mě pozval na seminář. Zaplatil mi ubytování i jídlo a když jsem si šel něco sám koupit, tak jsem si schoval paragon a on mi to pak proplatil. Takže jsem měl každý večer pět piv a jedny Sparty (Jožka se směje).

• A jak probíhal ten seminář?

Seminář byl celý týden a oni všichni používali tolik cizích slov, že jsem jim vůbec nerozumněl. Tak jsem jenom kýval hlavou, i když jsem nevěděl, co to je.

A jeden den za mnou přišel Rychetský a podával mi ruku a všichni novináři mě fotili. A on mi slíbil, že do 17. listopadu bude zeď dole, ale s tou podmínkou, že až budou lidi ve městě stávkovat proti zdi, tak já tam nebudu. Ale já tam byl, akorát jsem se vždycky, když někdo fotil, schoval.

• A jak to nakonec se zdí dopadlo?

Bylo sedmnáctýho a zeď stojí. Tak jsem zavolal zpátky a Havel mi řekl, abychom přišli ráno. Byli jsme čtyři. Šli jsme ráno, velký kulatý stůl, tam Rychetský, Mlynář a další politici tam seděli a mně vypadlo z pusy, že když se něco stane, tak na naše děti křičí „černý huby“ a vám nikdo neřiká, že máte třeba velký hlavy a jíte knedliky. Havel se na mě koukal a smál se. A pak ke mně přišel, podal mi ruku a slíbil, že do 30. listopadu bude zeď dole.

Dvacátého devátého jsme šli spát. Třicátého, už ve tři nebo čtyři hodiny ráno vstával kluk, protože šel do práce a vidí, že zeď je dole. Přiběh ke mně a říká: „táto vstávej, vstávej“. A já na to odpovídám: „co je?“. A on, že šel ven a vidí, že zeď už nestojí. Tak jsem šel podívat se ven a vzmohl jsem se jen na to říct: „bóže“. To se dalo srovnat s tím, jako kdybych dostal hodně a hodně peněz.

• Jak dlouho tady nakonec zeď stála?

Zeď postavili čtvrtého. A když jí postavili, tak „domkáři“ (starousedlíci, kteří si stěžovali na složité soužití s Romy a podporovali stavbu zdi – pozn.aut.) si na oslavu přinesli na ulici stůl a popíjeli rum. A když zeď zbourali, tak jsem přinesl taky stůl, rum a skleničky. Zavolal jsem všechny chlapy, kteří bourali zeď a nalil jsem všem skleničku. A „domkáři“ jenom koukali z okna.

• Jožko, a viděl ses ještě někdy od té doby s prezidentem Havlem?

Foto: Marek Škorvaga

Ještě jednou se přijel do Matiční podívat. Všechno si prošel kolem a pak jsme šli do Corsa. Já, Giza a další. Giza měla pro Havla připravenou kytku. Havel mi pak podal ruku a mě překvapilo, že on tu ruku měl měkkou jak vatu. Pak si dal pivo a asi deset minut jsme spolu mluvili a on mi řekl, že když bude něco špatně, že mu máme zavolat. Od té doby jsem ho už neviděl.

• A myslíš si, že ten zájem politiků měl smysl? Že se tu něco za těch deset let zlepšilo?

Tehdy tady bylo spousta novinářů, i cizinci sem jezdili. A spali u nás na zemi. Já jsem je bral k nám domu. To bylo jak za války. Teď už sem skoro nikdo nejezdí. A my jdeme pryč, protože naše domy koupil od města majitel autosalonu a chce tady postavit velké parkoviště...

Naše povídání pokračovalo v přátelském duchu ještě nějakou dobu a Jožka povídal o svém dětství, o soužití s „bílou majoritou“ v Ústí nad Labem i o setkání s dalšími politiky. Životní příběhy, které se do jednoho rozhovoru nevejdou, ale vydaly by na celou knihu.

Jozef Lacko (1962) pochází ze Slovenska. V roce 1989 se přestěhoval do Ústí nad Labem. V době kauzy kolem zdi v Matiční se aktivně účastnil protestů za její zboření a stal se mediální tváří celé aféry. V stejný rok také založil pěvecký soubor Romská 14 a započala jeho dlouhodobá spolupráce s občanským sdružením Rami a Komunitním centrem (nyní Nízkoprahovém klubu) v Matiční ulici v Ústí nad Labem. Kromě Romské 14, se kterou natočil jedno CD a absolvoval turné ve Francii, se věnuje i dalším dobrovolnickým aktivitám s dětmi ze sociálně vyloučeného prostředí. V roce 2006 obdržel z rukou hejtmana Ústeckého kraje Jiřího Šulce cenu Křesadlo, kterou uděluje Národní dobrovolnické centrum jednotlivcům ke zviditelnění a větší respekt k neziskovému sektoru.

Marek Škorvaga