80. léta

Fiktivní deník československé školačky

17. 11. 1981

Granko

Foto: archiv

Dnes jsem si začala psát deník. Umým už skoro všechny písmena. Soudružka učitelka nám dneska říkala že až budeme velkí a budeme umnět všechno přečíst a spočýtat, tak poznáme že žyjeme v nejkrásnější době jaká může eksystovat. Dřýv bili lidi chudý a musely prý poslouchat ty co byly bohatý. Až v době socyjalismu a to je teť, tak majý všichni co jíst. To je dobře že žyjeme v takové šťastné dobje!

7. 11. 1982

pionýři s partyzánem

Foto: archiv

Dnes byl krásný den. Při vítvarné výchově jsme kreslily Auroru a potom přišel pan partyzán a ten bojoval s Němcema když bila světová válka. Vyprávjel nám o tom. Nejlepčí to ale bilo večer. Dostali jsme lampijóny a šly s nima v průvodu. Můj byl červený a oranžoví. Byla už úplná tma. Stáli jsme pak s nima u pomníku asi 1 hodinu. Akorát mi maminka doma vinadala, že mám propálenou bundu.

15. 11. 1982

Brežněv

Foto: archiv

Dnes byl smutný den. Druhou hodinu jsme se neučili a dívali jsme se na televizy. V televyzi dávaly pohřeb prezidenta SSSR Leonida Iljiče Brežněva. Já jsem tu zapoměla napsat, že umřel 10. listopadu. Když my to Maruška řekla, tak jsem si ho spletla s ameryckým prezidentem a řekla jsem jí, že je to dobře, že umřel, protože nebude 3. svjetová atomová válka. Jenže Maruška řekla, že to teda není dobře, protože SSSR nás chrání před atomovou válkou, protože bojuje za mýr. Tak jsem si uvjedomila, jaký to byl omil! Tak pak jsem bila taky trochu smutná a smutno bilo všude. Nikde nesměla hrát žádná hudba, dokonce ani ten pán, který nám při pohybovích cvičeních hraje na pijáno, nesmněl hrát, jenom tam seděl a koukal a my jsme cvičili bez hudby. Ve vílohách byli fotky toho prezydenta a černá látka byla omotaná kolem nich. Ten pohřeb byl smutný. Všichni tam brečeli a pochodovali strašně pomalu a zvedali přitom nohy hrozně vysoko. Ale jedna vjec byla veselá, i když jsme dostali vynadáno od soudruužky učitelky, když jsme se smáli. Když toho prezidenta dávali do hrobu tak jim tam spadnul a ta rakef vidala velkou ránu. Asi že byl moc tlustý.

20. 10. 1984

Kotvald, Hložek

Foto: archiv

Dnes bylo ve škole branné cvičení. Nasazovaly jsme si sáčky na ruce a nohy, taky pláštěnky a masky s chobotem. Byla to hrozná legrace. Nemohli jsme se poznat. Když jsme prošly zamořeným územím, museli jsme je očistit vatou a pak jsme šli do krytu. Místo odpoledky nám soudružka pouštěla Petra Kotvalda a Standu Hložka a tancovali jsme. Holky z naší školky je nejkrásnější písnička jakou znám!

20. 12. 1985

pedro

Foto: archiv

Přemýšlím jaký dárek koupím rodičům k vánocům. Chtěla jsem mamince koupit mýdlo s šeříkem, ale už ho vyprodali. Alenka své mamince koupila lak na vlasy Libar, ale už ho také nemají. Možná jí koupím takoví kalendář z látky, který se pověsí na stěnu. Je na něm dobrý voják Švejk, jak pije pivo a říká – „To chce klid!“. No, ten dám možná spíš tatínkovy. Mamince bych mohla koupit naušnice z umělí hmoty. Akorát nevím, jaký jí budou slušet víc, jestli červený nebo oranžoví.

21.8. 1986

krojovina

Foto: archiv

Jsem na prázdninách u sestřenice Jiřinky. Říkala mi spoustu zajímavých věcí. Ví toho hodně, protože je jí už 15 let. Hrozně mě překvapila, když mi řekla, že je to dneska 18 let, kdy k nám přijeli Rusáci a udělali tady válku a stříleli do lidí. Nevím jestli jí to mám věřit, to by nám soudružky ve škole museli lhát, když říkají, že SSSR je hodný. Tak mi prý večer pustí Hlas Ameriky, to je ta zakázaná stanice. Taky jsme dneska poslouchali Dalibora Jandu. Má strašně krásné písničky, nejhezčí je ale Hurykán. Ta je moc smutná – o klukovy, který umřel na motorce, protože jezdil moc rychle.

30. 6. 1987

100 ks

Foto: archiv

Poslední den školy. Hurá! V tomto školním roce jsem pochopila hodně věcí. Učitelky lžou. Když před rokem vybuchla ta elektrárna Černobyl v Rusku, tak nám nic neřekly a my klidně chodili ven a jedli jsme borůvky a houby a možná teď dostaneme rakovinu. Mátuška, ten zpěvák, který je emigrant, tak ten to říkal na Hlasu Ameriky. Vůbec nic není tak, jak jsem si myslela ještě před rokem!

30. 10. 1988

Ve škole je nuda, nic mě nebaví. Jen ty přestávky občas stojí za to, protože holky nosí do školy kazety a pouštějí na volkmena Madonnu, Sandru, Depeche Mode a AHA. Chtěla bych umět anglicky, abych rozuměla všem textům, musí být krásné!

20. 1. 1989

palachtýden

Foto: archiv

Dnes nám třídní říkala, ať nás ani nenapadne jít na Václavák. Jsou tam prý živlové, hlavně Havel, kteří chtějí zničit socialismus a přátelství se SSSR. Bavili jsme se o tom o přestávkách. Prý tam do lidí střílejí vodními děly a některý lidi taky odvezli za Prahu a tam je zmlátili.

4. 9. 1989

Dnes jsem nastoupila na střední školu. Začátek se trochu zdržel. Naši školu totiž otevíral Štěpán, ten komunista. Tak jsme tam pak kvůli němu trčeli až do 4 hodin odpoledne! Třídní se mi docela zamlouvá, je taková přímá a taky nechce, abychom jí říkali soudružko. To by naše bývalá tříďa ze základky koukala!

16. 11. 1989

Čtvrtek. Odpoledne tělocvik. Všechny předsedové tříd si zavolala ředitelka. Když se Martina vrátila, řekla nám, že jim ředitelka nařídila, ať všem vyřídí, že kdo půjde zítra na demonstraci na Albertov toho vyhodí ze školy. To je strašný, protože demonstrace je normálně povolená!

21. 11. 1989

vodní děla

Foto:archiv

Stávka!!! Vstoupili jsme do stávky. Sice ji na jiných středních školách vyhlásili už včera, ale nakonec pronikla i k nám. Ještě dopoledne jsme se učili. Matikář, který je zároveň zástupce ředitelky a také předseda KSČ na Praze 10 dostal hysterický záchvat. Sedím v první lavici a tak se všechen jeho vztek snesl na mě. Začalo to tím, že prý nemám obalený sešit a skončilo to tak, že ho roztrhal na osm malých kousků. Martině, která sedí ve vedlejší lavici a zastala se mě, málem vrazil facku. Předtím na ni křičel, že mu žádný čtrnáctiletý fracek nebude říkat, co má dělat. Od té doby ho nikdo neviděl.

23. 11. 1989

Všechno co se děje, je hrozně zajímavý. Profesoři jsou úžasní, teda ne všichni, ale většina. Češtinářka nás naučila „Krásný je vzduch“ od Hutky a Latinářka „Gaudeamus igitur“. Třídní nám vyprávěla různé příhody, které se děly jí a jejím kamarádům. Někteří spolužáci jsou hrozně překvapení. Byly jsme dnes s Bárou na Václaváku. Začal se plnit a my potřebovaly utéct, protože pak už bychom se domů nedostaly. Vyšlo to jen tak tak. Nikdy jsem neviděla tolik lidí pohromadě.

27. 11. 1989

Generální stávka. Strávili jsme ji procházením po Strašnicích, abychom nebyli ve škole, když stávkujeme, ředitelka nám totiž nepovolila jet na Václavák. Bavili jsme se s chemikářkou. Říkala, že se jí to líbí, že konečně nastává svobodná doba, ale nic se nesmí přehánět. Moc jí vadilo, když Václav Malý řekl v neděli na Letný „Gusto je tady husto!“ Podle ní je prezident hlava státu, ke které si to nikdo nesmí dovolit. Já nevím, my jsme se tomu doma dost nasmáli. Ale možná, že má pravdu.

16. 12. 1989

Dneska byl fajn den. Ráno odpadla fyzika. Místo toho jsme si nahlas četli z novin. Byly tam zajímavosti, nejvíc mě bavily ukázky ze vzpomínek herečky Adiny Mandlové a pak, že se v létě bude konat koncert Madonny ve Španělsku a ten bude v naší televizi v přímém přenosu! Těším se! Bála jsem se matiky, protože měla být písemka a mně hrozí na vízo čtýra, ale matika byla zkrácena na pouhých 15 minut, takže se písemka nekonala! Matikář se omlouval, že měli schůzi Občanského fóra, která se protáhla.

31. 12. 1989

Dneska je Silvestr. Jdeme se podívat na Václavák, slaví tam vysokoškolští studenti. Jsem zvědavá, jaké to bude. Slaví se teď všude, hlavně po tom, co zvolili Havla prezidentem. Jo a vlastně dneškem končí 80. léta a začínají 90., tak to se musí taky oslavit!

Pavla Kreuzigerová