alternativní kultura

Etnický a globální konzumerismus: subkulturní projevy potomků migrantů ve Vídni

V tomto článku se chci zabývat street artem produkovaným potomky migrantů ve Vídni. Téma by šlo ironicky shrnout i jako subkulturní projevy Tschuschn. Toto slovo (v singuláru Tschusch) se používá pro označení cizince z bývalé Jugoslávie a někdy i z dalších zejména středomořských zemí. Termín je poměrně hanlivý, ale občas slouží i k hrdé sebeidentifikaci vůči německojazyčným Rakušanům. Těm zase Jihoslované přezdívají Švabo a v německo-jazyčném prostředí se vžila i transkripce Schwabo. Další slovo, které Jihoslované používají k označení sebe sama je lakonické Jugo. Vídenští Turci se pak často prezentují v sounáležitosti s německými jako Kanaken. Nechci ale používat termín "druhé generace", který zprofanovali společenští vědci, žurnalisté i politici, proto se budu držet slovního spojení "potomci migrantů".

Ve Vídni usazené diaspory jihoslovanských národů, Turků, Řeků a do jisté míry i Arabů jsou výsledkem pracovní migrace, která dostala v 60. letech 20. století masové rozměry. Velký počet pracovních migrantů do města přijížděl až do ropné krize v roce 1973. Po ní se počet nově příchozích snížil, ale docela se nezastavil. Nadto ve Vídni už usazení cizí dělníci neměli většinou tendenci se do svých původních zemí vracet, a tak se z "hostujících dělníků" (Gastarbeiter) stali imigranti (Einwanderer). Nový rozměr dal etnické skladbě Vídně kolaps Druhého světa v roce 1989 a nové komunity z bývalého socialistického bloku, jejichž příslušníci se tam začali usazovat. V tomto článku se zaměřím zejména na ty z Rumunska, Bulharska a jižních částí bývalého Sovětského svazu. Z generačního hlediska jsou potomci migrantů i ve Vídni mladou populací žijící ve stárnoucí "majoritě".

Na street artu mě zaujalo, jak se do něj promítají etnické subkultury, tedy jak graffiti a stickers nebo hiphop a rap odráží etnický původ svých tvůrců a konzumentů. V některých případech lze s pomocí tohoto typu pramene odhalit i transnacionální vazby ve smyslu míchání globálních a etnických kulturních vlivů. Tato kulturní hybridita je o to zajímavější, že u potomků migrantů dochází k idealizaci "původní" země, kam vlastně jezdili nejčastěji jen na prázdniny. Nostalgie po něčem, co nikdy nebylo, je podle teoretiků postmoderny jeden z jejích hlavních příznaků.

Tam, kde Frederic Jameson a další používají slovo postmodernita, antropolog Marc Augé pracuje s termínem hypermodernita. Jejím projevem je masivní prodeukce ne-míst (non-lieux), která mohou být prakticky kdekoli, jsou do jisté míry uniformní a ke svému okolí nemají často přímý vztah (např. letiště, gentrifikovaná nádraží nebo supermarkety). Paradoxně tato na první pohled dehumanizovaná prostředí často působí jako faktor identifikace. Nadto je street art politické médium, které umožňuje obydlení ne-míst. Norman Mailer o graffiti napsal: je to "vaše přítomnost na jejich přítomnosti... věšení vašeho alias na jejich scénu."

Pocit přináležitosti k určité městské oblasti je u potomků migrantů umocněno faktem, že ve středozemních společnostech, kde se velká část aktivit odehrává na ulici, je kultura flanerie (chcete-li "zevlování" ve smyslu Waltera Benjamina nebo Michela de Certeau) normálním jevem. S o to větším podezřením hledí na poflakující se "příliš opálené" výrostky někteří jejich sousedi z majority. Vídeň je však přes svoje lügerovské dědictví poměrně otevřené město a xenofobní nebo přímo neonacistické násilí je marginalizováno i díky občanským sdružením.

Ve své naprosté většině jsou potomci migrantů buď dětmi z dělnického prostředí nebo jsou jejich rodiče drobnými podnikateli (provozovateli rychlého občerstvení, prodavači apod.). Legitimní otázkou je tedy, zda doplňuje třídní povědomí etnickou identifikaci. V streetartové produkci, se kterou jsem pracoval, se mi však třídní povědomí vystopovat nepodařilo. Jistou odpověď na tuto otázku naznačuje časté užívání symbolů luxusu (značkové sportovní oblečení, nápadné módní doplňky apod.) i v situacích materiální nouze. Jako by se konzumní hodnotový systém rodičů žijících na okraji hostitelské společnosti do velké míry přenášel i na jejich děti. Ti se v reakci na globální kulturní trendy snaží kopírovat své vrstevníky po celém světě a zároveň do této brikoláže, kterou je každý subkulturní "styl", přináší i prvky kultury země původu svých rodičů.

Felix Xaver