80. léta

Domácí umění - kýč či lidová kultura?

V posledním půlroce si nebylo možné v Praze nepovšimnout zvýšeného zájmu o 70. a 80. léta. Téměř zároveň se objevilo několik výstav reflektujících mnohé aspekty života té doby, od bydlení (Husákovo 3+1), přes módu (Kytky v popelnici) až po lidový design a lidovou tvorbu (Domácí umění). K nim můžeme přiřadit také normalizační část výstavy fotografií Jindřicha Štreita a jako srovnání i pohled na realitu Spojených Států v 70. letech fotoaparátem dánského tuláka Jacoba Holdta. Tyto houfně navštěvované, komentované i diskutované výstavy patrně svědčí o tom, že po obnoveném zájmu o normalizační pop a televizní seriály se do nostalgického zájmu dostala i všednodenní estetika času našeho dětství, mládí či zralého věku (a nic na tom nezmění ani Štreitovo bezútěšné zobrazení tehdejší reality). Nabízí se otázka, zda-li jde jen o mix ironicko-nostalgického vzpomínání na podivnou estetiku podivné doby, nebo zda zde můžeme najít i nějakou kvalitu, která obstojí i bez zabarveného pohledu pamětníka. Zvlášť, když si uvědomíme, že patrně i naše současnost bude za pár let objektem stejné směsi výsměchu a dojetí.

Určitě nejzajímavější artefakty přinesla výstava Domácího umění, které jeho sběratelé charakterizují jako uměleckořemeslné výtvory laiků, které si vytvářeli lidé sami pro výzdobu svých příbytků někdy od konce 50. do 80. let, a které byly opomíjeny už v době svého vzniku a jsou opomíjeny i dnes. I když se kurátoři snaží objekt svého zájmu bránit před odsouzením jako kýče, jako výtvarného díla v uvozovkách či výmluvného dokladu nevkusu, stále u nich přetrvává jistá skepse k tvorbě obyčejných lidí bez formálního estetického vzdělání a podle názorů mnohých komentátorů i bez estetického cítění.

Zde ovšem dochází k jistému nepochopení celého fenoménu. Domácí umění nelze hodnotit měřítky elitní (vysoké či opravdové) kultury. Jak popisuje jeden ze sběratelů Pablo de Sax, záměrem tvůrců byla snaha o zkrášlení svého domova, snaha vytvořit něco hezkého a zároveň užitečného pro radost svou a svých blízkých, nikoliv stvořit originální, myšlenkově bohatý objekt vhodný k dalším teoretickým rozborům, který by splnil předpoklady kladené na elitní umění.

Pokud se přidržím například pojetí Jacka Nachbara a Kevina Lause z úvodu jejich antologie Popular Culture. An Introductory Text (Bowling Green U Popular P, 1992) a také charakteristik z knihy Thomas M. Ingeho Perspectives on American Culture (Locust Hill P, 2004), existují vedle sebe kultura elitní, populární a lidová. Jejich hranice se sice silně prolínají, ale je možné vymezit jejich typické charakteristiky.

Elitní umění je typické složitou, originální formou s filozofickým přesahem, nejlépe objevnou či experimentální, a je tvořené školeným autorem, jehož jméno zaručuje kvalitu a originalitu díla. Elitní umění je víceméně určené omezené skupině příjemců-znalců, kteří jsou dostatečně vzděláni, aby ho byli schopni dešifrovat a ocenit, a zároveň schopnost percepce těchto děl jim slouží k potvrzení jejich společenského statusu.

Naopak na úspěšný produkt populární či lidové kultury jsou kladeny odlišné požadavky. Takovéto umění je určené pro široké vrstvy a je hodnoceno jejich osobním vkusem. Úspěch či reputace produktu vychází z toho, jak široce je distribuován, či jak velké množství lidí se pro něj rozhodne. Díla bývají anonymní nebo viditelně dílem produkčního týmu, který se drží tradice či postupuje podle vyzkoušených a ověřených přístupů. Výsledkem je tak tvorba podle obdobných vzorců, sice příležitostně s překvapivým efektem, ale nikterak radikálním, který by narušil očekávání příjemců. Tato vrstva kultury směřuje spíše k potvrzování postojů a stereotypů příjemců, poskytuje ujištění, že ostatní jsou stejní jako my, se stejnými názory a se stejným vnímáním světa.

Hlavní rozdíl mezi lidovou a populární kulturou je možné vidět ve způsobu šíření jejich produktů. Populární kultura je produkována centrálně a je masově šířena mezi příjemce, kteří si její produkty sice přebírají po svém, podle svého individuálního a sociálního zakotvení, ale stále vycházejí z původního díla vzniklého většinou z komerčních či propagačních důvodů. Naopak pro lidovou kulturu je charakteristický anonymní tvůrce, tvořící pro vlastní potěšení, který své dílo, například píseň či příběh (či v našem případě znalost výrobního postupu) osobně předává ve svém okolí. Lidová kultura se tak šíří osobní komunikací bez zprostředkování masovými médii.

Elitní, lidovou a populární kulturu je tedy možné vnímat jako tři různé, ač silně se prolínající typy kultury, vnikající za odlišným účelem a plnící ve společnosti různé funkce. Nemá tedy valný smysl hodnotit jeden typ kultury kritérii vytvořenými k hodnocení typu jiného (například elitní kulturu pomocí popularity, populární kulturu požadavkem originality).

A právě domácí umění je pěkným příkladem spadajícím převážně do oblasti lidové kultury (spíše než do kultury populární). Desetitisíce lidí namísto aby se spokojili s nabízenými masově vyráběnými produkty, pouštěli se sami do jejich výroby. K tomu sice přispívala i více než omezená nabídka v tehdejším Československu, tvůrci domácího umění se ale většinou nesnažili napodobovat nedostatkové designové domácí či západní výrobky, naopak zapojovali svou vlastní kreativitu a své vlastní estetické cítění. Sami si vybírali, co jim stojí za napodobení, čemu budou věnovat svůj čas a um. Nešlo tedy o bezduché, automatické přebírání estetiky diktované designery a výrobci, ale o vytváření vlastní, do velké míry nezávislé, lidové estetiky.

Jejich originalitu nemůžeme samozřejmě porovnávat s požadavky na originalitu elitního umění, naopak je pro ně typická ona sériovost, napodobování vzorů, i když s drobnými vylepšeními (či naopak deformacemi) původní předlohy. Snaha neodlišovat se, mít obdobné vybavení, stejnou výzdobu uvnitř i vně domu, je pro populární potažmo lidovou kulturu typická. Stejně jako lidová kultura starších století, inspiruje se domácí umění elitní kulturou. S jistým zpožděním přebírá její vzory, tvarosloví, ale upravuje si je po svém, přizpůsobuje je vlastnímu cítění a potřebám, vlastní představě, co je krásné. K estetickému prožitku z těchto děl patří i vědomí, že si ho člověk vytvořil vlastníma rukama (či ten, kdo ho daroval). Což odsouvá do pozadí případné technické nedokonalosti, onu kritizovanou upatlanost. (Pokud uznáváme, že prarodičům udělá radost vlastní výrobek jejich vnoučka, proč by to samé nemohlo platit i mezi dospělými?)

V moderní společnosti s rozvinutou dělbou práce se většina lidí stává pouhou součástkou ve složitém výrobním procesu, nad kterým nemá žádnou kontrolu, nevnímá jeho výsledný smysl a je tak odcizena výsledkům své práce. Domácí umění je naopak plně pod kontrolou svého tvůrce a celá činnost tak nabývá hmatatelného smyslu - těší jej nejen jako výzdoba domácnosti, ale také jako potvrzení jeho vlastních schopností. Vzniklé dílo nefunguje jako čistě estetický objekt, ale může na sebe vázat i celý kontext mezilidských vztahů, jež pak svou přítomností v domově připomíná.

Pokud by se u domácího umění jednalo pouze o reakci na nedostatečné zásobování, s příchodem volného trhu by většina důvodů k vlastní tvorbě zanikla, a s tím i celý tento fenomén, jak také tvrdí jeho sběratelé. K jeho masivnímu ústupu skutečně došlo, ale přesto se domnívám, že jeho úplný zánik nenastal. Domácí umění pouze silně oslabilo a nabralo odlišné formy v souladu se změnami ve společnosti. Přes současnou ohromnou šíři nabízených, průmyslově i ručně vyráběných předmětů určených ke zkrášlení našich domovů (a všimněme si jejich naprosté odlišnosti od původního domácího umění), stále existují televizní pořady i časopisecké články radící, jak si z krabičky od taveňáku či margarínu vyrobit ozdobnou kazetu na šperk, nebo jak si polepením ubrousky vyrobit ozdobný květináč (i když si v obchodě můžete koupit i přímo sadu polepovacích ubrousků...). Stejně tak si mnozí kutilové raději svářečkou vyrobí vlastní gril ze starého sudu, než aby si ho za pár korun koupili v akci v nejbližším diskontu. Radost z vlastní tvorby, z vlastního tvůrčího zápalu i možnost nenechat si diktovat vkus anonymním masovým výrobcem stále přetrvává, a i za třicet let budou jistě moci vznikat sbírky domácího umění počátku 21. století.

Koneckonců o tom, že nejde jen o fenomén daný určitou dobou a určitými společenskými podmínkami, se mohl na podzim přesvědčit návštěvník Designbloku v opačné části karlínské haly. V expozicích současných českých designerských studií byly k vidění výrobky velmi připomínající tvorbu o třicet let starší. Lampičky z drátěnek, z kusů pet-lahví či z obalů od bonboniér, ozdobné předměty z použitých plechovek či šperky z odpadového materiálu svědčí o tom, že principy domácího umění stále v českém prostředí rezonují, a dokonce se stávají inspirací pro současný design.

Domácím uměním jsme byli obklopeni všichni s výjimkou dnešní nejmladší generace a tím do jisté míry esteticky formováni. (Určitě více než tehdejší elitní kulturou.) Jeho sbírka tak představuje důležitý doklad o duchu doby, který nám o naší minulosti prozradí víc, než standardní příručky politických dějin či dějin výtvarného umění. Díky občanskému sdružení Domácí umění tak máme zachovánu důležitou stránku kulturního vývoje i běžného života v období reálného socialismu.

lipoti virág & lila bubelová