DIALOGStřední Evropa

Povolební jednání jsou v celé střední Evropě trnitá – rakouský příklad

Rakousko má od 11. ledna novou vládu. Prezident Heinz Fischer jmenoval ve Vídni kabinet tvořený velkou koalicí sociálních demokratů a lidovců. Jednání trvala od říjnových voleb. SPÖ volby překvapivě vyhrála, ale jen o 1,5 procenta před lidovci. Dvě parlamentní křesla navíc znamenala pro šéfa SPÖ Gusenbauera silně omezený manévrovací prostor. Ministři v čele s kancléřem Gusenbauerem se hned na úvod potkali v ulicích s davy nespokojených demonstrantů. Většinu protestujících tvořili studenti, kterým se nelíbí, že vláda nehodlá zrušit školné na univerzitách. Právě to totiž slibovali sociální demokraté před podzimními volbami. Podívejme se, co předcházelo ustavení vlády. Vzhledem k situaci v dalších státech střední Evropy to není pohled nezajímavý.

Parlamentní volby v sousedním Rakousku uzavřely rok trvající období, ve kterém šly k volebním urnám obyvatelé všech zemí střední Evropy. Ještě několik dní před volbou se zdálo více než pravděpodobné, že si dosavadní lidovecký kancléř Wolfgang Schüssel udrží svou pozici a daleko více se spekulovalo o výši jeho náskoku vzhledem k povolebním koaličním jednáním. Při zveřejňování prvních volebních se zřejmě političtí analytici, jako už mnohokrát, nestačili divit a dost dobře si jde představit, jak nechápavě sledoval volební čísla sám Schüssel.

Vítězství dvou silných

Po sečtení všech 4 790 tisíc hlasů (šlo o jednu z nejnižších volebních účastí v poválečné historii Rakouska) bylo jasné, že celkovým vítězem se stanou sociální demokraté (SPÖ). A to přesto, že hlavní konkurent lidová strana (ÖVP) získala první místo v pěti z devíti spolkových zemí Rakouska. Sociální demokracii pomohlo především jednoznačné vítězství v již tradičně „rudé“ Vídni, kde získala přes 40% hlasů. Vzhledem k počtu obyvatel (a tím zároveň počtu mandátů) pak nestačilo lidovcům k zisku prvního místa ani stejně razantní vítězství v západních zemích Rakouska – Salzbursku, Tyrolsku a Vorarlbersku, doprovázené těsným vítězstvím v Štýrsku a Dolním Rakousku. Pohled na rozdělenou politickou mapu Rakouska tak staví do jiného světla komentáře zaznívající od červnových voleb v Česku, kdy je možná až příliš dramaticky analyzován rozdíl mezi politickou preferencí Čech a Moravy. Pokud v České republice tvořil rozdíl několik procent, v třetině Rakouska jde o desítky.

Heider se překvapivě dostal – přes Korutany:

Rakouská politická scéna, to však nejsou pouze dvě hlavní strany. Stejně napjatě bylo sledováno, jak si povedou proevropsky zaměření Zelení a jak bude nedávným rozkolem poznamenána na přelomu století tolik populární strana svobodných. Důležité třetí místo nakonec získali Zelení (představitel třetí nejsilnější strany si pro sebe nárokuje automaticky jedno z tří předsednických křesel v rakouském parlamentu), a to především díky hlasům, které odevzdali občané Rakouska žijící v zahraničí. Se ztrátou 0,01% následovala FPÖ, jejíž předseda Heinz-Christian Strache proslul volebními hesly typu „Vídeň se nesmí stát Istanbulem“ apod. Do parlamentu se těsně dostal i vládní Spolek pro budoucnost Rakouska (BZÖ). Straně vzniklé na jaře 2005 po neshodách v FPÖ mezi Strachem a Jörgem Haiderem stačilo k proniknutí do parlamentu pokoření čtyřprocentní hranice v jediné spolkové zemi – světe div se - v Korutanech. Daleko více než ve střední Evropě populární oranžová barva ve volební kampani ji zde pomohla právě Haiderova popularita.

Schüssel prostě znovu nepřesvědčil

Co vlastně způsobilo, že Rakušané nedali Schüsselovi mandát pro další roky? Viděno jeho optikou se totiž zdá nepochopitelné, proč by měl odcházet kancléř, který rakouskou ekonomiku přivedl k poměrně solidním číslům, provedl úspěšně privatizaci důležitých státních podniků a poradil si i s nedávným rakouským předsednictvím EU. Svalovat vinu na aféru BAWAG, jak se většinou děje, by bylo příliš jednoduché. Ve skandálu kolem výše zmíněné banky ovládané odbory si totiž spálily ruce obě strany. Schüsselovi se ale vymstila daleko více jiná věc; nedokázal Rakušany přesvědčit o tom, že fungující ekonomika je všelék na ostatní problémy země. Zatímco reklamní tabule přinášely pod kancléřovou fotkou strohé heslo, že on to prostě dokáže (pamětníci volebních kampaní v Česku devadesátých let si uvědomí, že možná nešlo o až tak originální nápad reklamních stratégů…), vyvstávala v zájmu veřejnosti témata jako imigrace, školství či důchodová reforma. Předseda SPÖ Alfred Gusenbauer, který byl mnohými předem odsuzován jako málo charismatický pro vedení volební kampaně, dokázal na tuto notu zahrát a ve srovnání s volbami v roce 2002 přetáhl lidovcům 8% voličů.

Trnitá cesta jednání ve střední Evropě

Jak tomu však ve střední Evropě v posledním roce bývá, po oslavě volebního vítězství se záhy dostaví kocovina způsobená starostí o sestavení funkční vládní koalice. Právě fakt, že se do parlamentu dostala pátá politická strana způsobil pat, který vyřeší, pouze velká koalice. Variantu, že by lidovci vytvořilo vládu s oběma krajně pravicovými stranami, totiž vedení ÖVP vylučuje. Co nás tedy po sestavení velké koalice, vedené Gusenbauerem, čeká? Pravděpodobně to nebude stále opakující se debata, kolik týdnů ještě vláda vydrží, jak je tomu v případě Německa. V projektování velkých koalic jsou totiž na Dunaji mistry. Není příliš pravděpodobné, aby programové rozdíly vytvořily nepřekonatelné bariéry. Už před volbami například vyloučila sociální demokracie z podmínek pro budoucí vládní program zrušení školného na státních univerzitách. Ani v případě daní se nebrání sociální demokraté příliš tomu, aby zůstaly na současných úrovních, brání se pouze dalšímu snižování. Kardinální problém důchodové reformy se vyřeší ve stylu letité rakouské tradice – vyčká se na zprávu odborné komise, která vyjde nejdříve za rok…

Velká koalice však může znovu utrhnout lavinu narůstajících preferencí pravicově populistických stran. Celkem 15% v letošních volbách je poměrně vysoké číslo, ve srovnání s 27 procenty z roku 1999 však jde o dramatický ústup ze slávy. Nezní to příliš příjemně, ale Schüsselova úvaha, že podílem na vládní odpovědnosti sníží preference FPÖ, se ukázala do jisté míry správnou. A jestliže k největšímu nárůstu popularity Svobodných došlo během dlouhého panování sociálních demokratů s lidovci, není důvod, aby se podobný scénář do budoucna neopakoval.

Petr Valenta

Současný vztah Čechů a Slováků. S ohledem na česká specifika

Češi jsou si se Slováky blíže než tomu bylo kdykoliv dříve. „Rozdělení Československa odstartovalo sblížení Slováků a Čechů,“ soudí slovenský divadelník a uznávaná osobnost slovenské kultury Stanislav Štepka v rozhovoru pro Revue DIALOG. Jaká je realita? Jak vnímají obyvatelé Visegrádských zemí své instituce? A na druhou stranu, jsou Češi uzavření ve svých tradicích?

Vztahy Čechů a Slováků jsou skutečně rozhodně lepší než tomu bylo v minulosti, což soudí téměř polovina Čechů. A více jak polovina společnosti soudí, že rozdělení společného státu bylo správným krokem. O vztahu Čechů a Slováků informuje průzkum, který provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR (CVVM) na vzorku více jak tisícovky dotázaných. O vzájemném vztahu hodně vypovídají i další skutečnosti. Pokusme se na jednu stranu o širší začlenění České republiky do Visegrádu a na straně druhé nezapomeňme na vnímání tradic.

Politici si vztahy pochvalují

Stalo se již tradicí, že jako první zahraniční návštěvu volí český a slovenský nastupující prezident či ministerský předseda cestu do země „bratra souseda“. Například slovenský premiér Robert Fico navštívil v červenci Prahu jen několik dní po svém jmenování. V lednu tak učinil také nový český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, když nečekaně navštívil Slovensko, aby se v Bratislavě setkal svým rezortním protějškem Jánem Kubišem. Návštěva, která nebyla veřejně ohlášená, měla potvrdit nadstandardní vztahy obou zemí, jak vyplynulo ze slov obou politiků. Na schůzce pochopitelně probírali otázky vztahu Čechů a Slováků a mezinárodní politiky. Politici obou zemí si současný oboustranný vztah pochvalují. A právě politici svými postoji ve vztahu k druhému státu velmi často ovlivňují značnou část celé společnosti.

Staří a levicově založení rozpad Československa nechtěli

Důležitou rovinou ve vztahu obou států je bezpochyby vlastní přímá zkušenost obyvatel obou zemí. Zde již určitě hrají roli některé historické reminiscence na společné spolužití obou národů. Na rozdělení Československa tak budou pohlížet jinak mladí, jinak středně staří a jinak ti nejstarší. O tom svědčí i samotný průzkum CVVM z prosince 2006. Pro respondenty z věkové kategorie 60+ byl tento krok rozhodně špatný. Odpověď „rozhodně pro“ volili významně častěji muži než ženy, „rozhodně proti“ pak tehdy byli nejčastěji dotázaní šedesátiletí a starší a také respondenti, kteří se na jedenáctistupňové levopravé škále politických postojů sami řadí výrazně nalevo. Jako rozhodně správný krok vnímají rozdělení Československa potenciální voliči ODS, pro občany, kteří by podle svých slov volili KSČM byl krokem špatným. Zajímavá zjištění přineslo i hodnocení současných vztahů mezi Čechy a Slováky v porovnání se situací v době před rozdělením. Více než polovina oslovených (56 %) dnes hodnotí rozdělení společného státu Čechů a Slováků jako správný krok, naopak jako nesprávný jej vnímá „pouze“ něco přes třetinu dotázaných (34 %). V této souvislosti je zaznamenání hodný zejména vcelku významný nepoměr mezi podílem těch, kteří podle vlastního sdělení v době rozpadu společného státu s rozdělením souhlasili (25 %), a podílem respondentů, kteří rozdělení v současné době považují za krok správným směrem (56 %).

S tím souvisí také otázka samotného vztahu obou národů. Bezmála polovina oslovených (47 %) považuje kvalitu dnešních vztahů mezi Čechy a Slováky za stejnou oproti období před rozpadem společného státu. Zhruba čtvrtina dotázaných je dokonce považuje za lepší, za horší pak jen 18 %.

Zdroj: CVVM

O vzájemném vztahu a podobnosti obou společností svědčí i další sociodemografické ukazatele. Že jsou dnes vztahy Čechů a Slováků rozhodně lepší než v minulosti, si myslí lidé, kteří označili životní úroveň své domácnosti jako velmi dobrou.

Česká společnost je spíše tradiční

Politici se často předháněli a předhánějí v nejasných důkazech, co že je pro Čechy „národním zájmem“. Velice vágní výraz lze interpretovat jakkoliv, a pravděpodobně by měl být ukotven historicky a tradičně. Nechme politikům jejich argumentace a podívejme se na tradice v české společnosti šířeji a ve vztahu k současnosti. Jaké tradice jsou pro Čechy důležité a na které jejich uctívání dávají největší důraz? Zdrcující část společnosti, konkrétně 93 % preferuje čas vánoční, což lze vysvětlit tím, že spojuje jak konzumní část společnosti, tak i část vyznávající více duchovní hodnoty. O tom, že oslavy státních a náboženských svátků (vyjma vánoc) Čechy nechávají spíše chladnými, svědčí i fakt, že mnohem blíže jim je rodinné setkávání (88%) či udržování památky předků v kvítí hřbitovním (89%). Oslavy státních svátků považuje za podstatné jen 65 procent. Náboženské tradice ctí lidí ještě méně, čímž se od bratrů Slováků výrazně odlišujeme. A rozhodně si nejsme podobní ani v návštěvách bohoslužeb, které zde pravidelně navštěvuje pouhá pětina lidí.

Zdroj: CVVM

K tradicím mají podle respondentů CVVM hlubší vztah české ženy než muži. Častěji totiž považovaly za rozhodně důležité všechny uvedené typy tradic, kromě připomínání si státních svátků. Muži častěji vnímají za rozhodně nedůležité oslavy náboženských svátků, účast na bohoslužbách a lidové zvyky. Uctívání tradic je bezpochyby bližší věřícím lidem. Rozdíly se naleznou také ve věkových kategoriích. Starší lidé více považují uvedené tradice za rozhodně důležité, zatímco respondenti z nejmladší kategorie (15 – 29 let) častěji vnímají jako nepodstatné slavení státních a náboženských svátků, navštěvování bohoslužeb a dodržování lidových zvyků. V porovnání s ostatními skupinami však více kladli důraz na udržování hrobů příbuzných a setkávání rodiny. Pro dotázané označující svoji životní úroveň za špatnou je častěji nevýznamná oslava státních svátků, setkávání rodiny a dodržování lidových zvyků.

Češi nejvíce důvěřují médiím

Média mají na formování veřejného mínění zásadní význam. V minulém roce měla rozhodující roli především díky velkým tuzemským i světovým událostem, díky nímž stouply náklady tisku a vysoká byla i sledovanost televize. Vedle sportovních událostí prvního významu typu olympiády či mistrovství světa ve fotbale to byly především parlamentní volby a s nimi děje úzce spojené. O událostech v sousedním Slovensku média vcelku podrobně informují, rozhodně pak více než o vnitrostátních věcech jiných sousedů. Jinak už tomu je s informacemi o akcích spojených s tzv. Visegrádskou čtyřkou. O setkání jejich nejvyšších představitelů se občas ani nedovíme. Natožpak o tématech jejich rokování, pokud to není něco zcela zcela zásadního i v celoevropském hledisku. Může být přesto s podivem, že Češi nejvíce důvěřují médiím, a to konkrétně v pořadí: rádio (70%), televize (64%), tisk (57%). Jejich důvěryhodnost navazuje na vysokou pozici, kterou si v průběhu předchozího období udržovala média obecně, ačkoli důvěra v tisk má od roku 2005 mírně klesající tendenci (paradoxem jsou vzrůstající náklady tisku). Prakticky konstantní je v české společnosti důvěra k odborům a církvím. U odborů nejsou Češi schopni míru důvěry popsat a církvi nedůvěřuje 55 %.

Zdroj: CVVM

Asi ještě více překvapující je volba armády, které důvěřuje 63 %, což je více než ve zmíněný tisk. Obecně lze vůbec říci, že vývoj důvěry v armádu, policii a také soudy doznává v dlouhodobé perspektivě značných změn. Od podzimu roku 1997 byla důvěryhodnost armády a policie v porovnání se soudy hodnocena podstatně příznivěji, zatímco však důvěra veřejnosti v armádu dlouhodobě roste, důvěra v polici naopak klesá. U armády hraje bezpochyby roli vstup do euroatlantických struktur, u policie to pak je její skutečně žalostný stav, podpořen ještě zájmem médií. V poslední době hraje roli její propojenost na politické složky. Od posledního šetření došlo k zásadnější změně u míry důvěry veřejnosti v soudy, kterým v prosinci loňského roku důvěřovalo 51 % lidí oproti 42 % důvěřujících v září 2006. Důvěra v soudy jako instituce byla zároveň poprvé po deseti letech vyšší než míra důvěry v policii.

Důvěra v instituce v zemích V4

Pod zastřešením The Central European Opinion Research Group (CEORG) byl na konci loňského roku uskutečněn výzkum důvěry ve společenské instituce zároveň V České republice, Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Z porovnání výsledků nejrůznějších šetření vyplývá, že nejvyšší míru důvěry v soudy, vládu, místní zastupitelstva, policii, parlament a politické strany mají v současnosti Maďaři. Poláci v porovnání s dalšími národy nejvíce důvěřují církvím a Slováci spolu s Čechy svému prezidentovi. Nejmenší důvěru požívají ve všech sledovaných zemích politické strany, největší pak místní zastupitelstva. Škoda, že nejsou k dispozici data k médiím.

Zdroj: CVVM

Vztah Čechů a Slováků je nadstandardní

Vztahy Čechů a Slováků jsou čtrnáct let po rozdělení velice blízké jistě a nadstandardnější (i s ohledem na jazykové hledisko) než s ostatními státy nejen střední Evropy. Přestože jsme méně tradiční, tak naopak máme mnohé společné ve vybudovaném vztahu k institucím, vyjma především církevní. Vztah k aktuální vládní a parlamentní reprezentaci z jasného důvodu příliš srovnávat a hodnotit nelze. A stejně by asi o vzájemném vztahu obou národů příliš nevypovídal.

Dominik Hrodek

CEORG (zahrnuje tři instituce zabývající se výzkumem veřejného mínění v České republice (CVVM SOÚ AV ČR - Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR), v Maďarsku (TÁRKI - Társadalomkutatási Intézet és Társadalomkutatási Informatikai Egyesülés) a v Polsku (CBOS - Centrum Badania Opinii Spolecznej). Na Slovensku sběr dat uskutečňuje agentura FOCUS

Zdroj: CVVM

Zdroj: CVVM