Kulturaspolečnost

Nová publikace o Slezsku

Koncem minulého roku se na knihkupeckých pultech objevila publikace Rudolfa Žáčka „Slezsko“. Na první pohled se jedná o pěkně vypravenou publikaci, slibující na téměř dvěstě stranách stručný přehled historie regionu od pravěku do počátku 21. století uvozenou geografickým vymezením území a zakončenou historicko-zeměpisným přehledem slezských knížectví a pro ediční řadu nakladatelství charakteristickým (a sympatickým) pokusem o encyklopedické shrnutí informací o popisovaném území. Kniha vyšla v tisícovém nákladu a vzhledem k nakladatelským poměrům lze předpokládat, že na určitou dobu zůstane základním kompendiem, k němuž se bude zájemce uchylovat pro poučení o slezských dějinách.

Obálka knihy Slezsko

Repro: Libri

V závěrečné bibliografii je uvedeno šest desítek prací, jež však nejsou, jak obvykle bývá u podobných syntéz, označeny jako použitá literatura z níž autor čerpal, nýbrž jako literatura doporučená pro další seznámení s tématem. Tato zdánlivě drobná, nicméně věcně podstatná nuance, zasluhuje pozornosti už proto, že téměř polovina oné doporučené literatury pochází z produkce téhož vydavatelství. Slezskem hojně používaným v titulech prací se pak ponejvíce rozumí pouze zlomek skutečného slezského území, který je dnes součástí České republiky. Netýká se to však poslední citované práce, „Dějin Slezska v datech“, vydaných týmž autorem před dvěma lety, u níž pravděpodobně zájem na knihkupeckém trhu pobídl nakladatele, aby přistoupil k vydání současné publikace. Bylo by nespravedlivé vůči autorovi tvrdit, že jádrem mladší knihy jsou do jednoduchých i složených vět převedené faktické údaje z prvního díla. Nicméně však u historie, byť „stručné“ by se dal očekávat přístup, jenž by místo pouhé registrace chronologicky seřazených událostí, četných jmen a dat poskytl čtenáři i jejich interpretaci zařazenou do širších souvislostí.

V naší historické produkci se jeví velmi podnětným záměr postavit do centra pozornosti nikoliv stát, ale historický region střední Evropy, který často měnil v závislosti od vnějších okolností svoji státní příslušnost. Myslím, že by se dala nastolit otázka, zda se zde přes absenci vlastního „slezského“ národa přece jen nezformovala svébytná lokální forma sociální identity. Autor v úvodním pokusu o vymezení Slezska tuto skutečnost ostatně sám naznačuje, když uvádí: „Jeho obyvatelé prošli peripetiemi událostí tvořících historii střední Evropy , ale nestali se nikdy, i když se tu a tam objevovaly pokusy jej deklarovat moderním národem. Přesto ale dokázali, v podmínkách setkávání a střetávání kultur a jazyků, vytvářet pozoruhodnou syntézu jakoby předbíhající dnešní vývoj integrující se Evropy (s.15).“ Zde načrtnuté nepochybně nosné aspekty slezské „multikulturality“ se však z práce, kde kontextuální výklad zůstal redukován na syntézu politických dějin, bohužel na dalších stranách již vytrácí.

Dobrou ilustrací plurality kultur ve Slezsku jsou exonyma hlavního města země, kde se souběžně používala v názvu varianta německá (Breslau), jiddiš (Breslau), polská (Wrocław), uherská (Boroszló) či česká (Vratislav). Historik Peter Martyn se kdysi pokusil eliminovat potenciální rivalitu těchto pojmenování, které ve své podstatě reflektují dlouhodobý proces přivlastňování si Slezska se strany některého národa, nalezením společného jmenovatele za pomoci univerzalistické latiny. Symptomatické pro vkořeněné myšlenkové stereotypy je, že nepoužil raně novověkou latinskou podobu s níž se často setkáváme v archivních pramenech (Wratislavia nebo Vratislavia), ale latinský derivát původního slovanského názvu ve tvaru Vr?tslav, který implicitně připomíná tisícileté slovanské tradice. Žáček důsledně ve své práci užívá české formy slezských hydronym a toponym, byť někdy jsou pouhým počeštěním německého názvu (Hiršperk, Lemberk, Reichenštejn) a působí v úzu moderní češtiny natolik zastarale, že zcela případně ke knize byla přiřazena tabulka místních jmen, byť se zde v oficiálních polských názvech bohužel vyskytují tiskové chyby a celá řada míst jmenovaných v textu zde není uvedena, což souvisí i s absencí místního a jmenného rejstříku. Z překladatelského hlediska je třeba ještě upozornit, že české toponymum Kladsko je širší než polský termín, když v sobě zahrnuje jak samotné město Klodzko tak region (polsky Ziemia Kłodzka).

Prakticky téměř až do současnosti je pohled na slezské dějiny znejasněn zásadními názorovými rozpory mezi německými a polskými historiky, kteří s pomocí selektivní interpretace faktů kontinuovali vědeckými metodami proces „přivlastňování si“ Slezska. Ostatně Jan Dąbrowski před lety mluvil o „czeskim podboju“ Slezska, který spojoval s tvrdou germanizací a odtržením od polského okruhu. Německá historiografie zase používá pro zapojení se do rámce středověkého českého státu pojmu „Anschluss“, při čemž tuto událost považuje za vyvrcholení dlouhodobého procesu odcizení se od Polska („Entfremdung“) a přihlášení se k německému kulturnímu okruhu.

Českého čtenáře by nepochybně ocenili větší prostor věnovaný bohatým a mnohostranným slezsko-českým vztahům, které kulminovaly v období, kdy Slezsko náleželo do svazku zemí Koruny české. Tento pojem historického státního práva by si však zasloužil zřetelnějšího vysvětlení než činí autor na s. 65, kde označuje svatováclavskou korunu za „svátostinu“. Bylo by zajímavé sledovat, jak mnohé osobnosti pocházející ze Slezska vrostly natolik pevně do českých dějin, že si dnes jejich „slezský“ původ ani neuvědomujeme. Namátkou můžeme jmenovat kancléře Karla IV. a mecenáše středověkého umění, biskupa Jan ze Středy v jehož přídomku se objevuje počeštělý název Środy Śląskiej. Podobně by málokdo ve vratislavském rodákovi Johannu Jesseniovi von Jessensky hledal lékaře a rektora univerzity Karlovy Jana Jesenského popraveného spolu s ostatními „českými pány“ na Staroměstském rynku.

Arbitrální tezi o „jednoznačně nepřátelském“ či dokonce „fanatickém“ postoji vůči Čechům za husitských válek doložená příkladem upálení pražského měšťana Krásy ve Vratislavi, můžeme postavit názor jiných polských historiků podle nějž k jednoznačné identifikaci českého národa s kacíři došlo podle všeho účelově až po vlastním skončení husitských válek, v době politického konfliktu s českými stavy zvoleným „národním“ králem Jiřím z Poděbrad. Ato ještě šlo zejména o politické elity zemského hlavního města, zatímco na pohraničním území docházelo k poněkud jiné reflexi světodějných událostí. Historici zkoumající počátky slezské reformace nikoliv náhodou spojují protestantské aktivity v okolí Lwówku, Jaworu, Jeleniej Góry, Wałbrzychu a Złotoryje s českými husitskými vlivy, což by vypovídalo o jejich značné rezistenci. V této souvislosti je možné připomenout lokální tradici podle níž Zygmunt Zedlitz je ještě v polovině 16. století na epitafním nápisu výslovně zmiňován jako přímý účastník mučednické smrti Mistra Jana Husa v Kostnici a jehož syn Jerzy, který se ve stáří ještě dožil Lutherova vystoupení, měl na něj obrátit s otázkou, zda on je tou labutí, jejíž příchod předpověděl Hus.

Bohaté vzájemné kontakty se neprojevovaly pouze v politických dějinách, jak by nasvědčovalo Žáčkovo pojetí. Jen církevní prameny by nám poskytly dostatek svědectví o osazování slezských klášterů a řádových domů z Čech, o českém a moravském původu řady řeholníků i diecézních kněží a vědomí sounáležitosti vyplývající z jazykové příbuznosti i příslušnosti do téže řádové provincie. Za pozornost slouží expanze českého řádu křižovníků s červenou hvězdou, který ve 40. letech 13. století pozvala do Vratislavi Anna, vdova po Jindřichu Pobožném a sestra českého krále Přemysla Otakara I., aby se věnoval charitativní činnosti a jehož druhý rozkvět nastoupil v barokním období, kdy vznikla ve Vratislavi monumentální klášterní budova, dnes sídlo sbírek Ossolinea.

V dějinách kulturních lze zase velmi dobře sledovat intelektuální výměnu např. v účasti příchozích ze Slezska v intelektuálním prostředí rudolfinské Prahy. V architektuře a ve výtvarném umění vůbec se můžeme opřít o četné zachované hmotné památky počínaje lucemburským obdobím až po svůj vrchol v období baroka. Proto překvapí, že ve stručně připomínce slezských památek zařazených na ss. 205-207 do turistické informace je zařazen z barokního období z polského Slezska jen zámek v Glogówku. I při malém prostoru by zde neměl být pominut aspoň benediktinský klášter Legnickie Pole (Lehnické pohle, Wahlstatt), tím spíše, že vznikl na počátku 18. století z iniciativy břevnovského opata, který vykoupil někdejší sekularizované statky bývalého benediktinského probošství a vybudoval zde za pomoci umělců z Čech nové duchovní středisko kolem kultu slezské národní patronky svaté Jadwigy (Hedviky).

Stranou zájmu stojí také hospodářské dějiny, kde vyvstává úkol prohloubit současný stav historického poznání. Objem a struktura obchodních vztahů, pro něž Slezsko často bylo jen tranzitní zemí, je teprve předmětem výzkumů, z nichž se postupně vynořují dílčí poznatky jako např. o vývozu svidnického piva do Prahy, podílu odborníků z Čech při využívání nerostného bohatství pohraničních hor, kde byly při zakládání nových osad implementováno jihlavské (a později jáchymovské) horního práva, stejně jako při rozvoji slezského sklářství.

Pominula-li ku škodě věci práce tyto aspekty, a soustředila-li se zcela na politické dějiny, pak i zde narativní přístup přes svoji faktografickou důkladnost neumožňuje dostatečné zvýraznění opravdu významných události od méně podstatných. Tak kupř. autor zde na s. 82 uvádí: „Posílení moci a vlivu slezských stavů našlo svůj odraz v privilegiu, které stavové získali od Vladislava II. Jagellonského již v roce 1498. Zvláště významné bylo ustanovení, že zemsým hejtmanem ve Slezsku může být jmenován pouze některý ze slezských knížat. Součástí privilegia byl dále i zákaz povolávat Slezany k vojenské slubě mimo Slezsko (jinak pouze za žold), berně a cla směl povolovat pouze sněm a další body. Vedle slezských stavů však nezaháleli při prosazování svých zájmů ve Slezsku ani stavové čeští. V tzv. kolovratské smlouvě z roku 1504 si zajistili, že vratislavským biskupem neměl být volen nikdo, kdo nebyl narozen v zemích České koruny, a beneficia a manství ve Slezsku měla být udělována jen domácím, nebo těm, kteří pocházejí z korunních zemí.“ Poněkud obšírný citát třinácti řádků není věcně nesprávný, ale jedním dechem staví vedle sebe Velké privilegium a o šest let mladší tzv. kolovratskou smlouvu. Na rozdíl od ní však privilegium Vladislava Jagellonského, které zcela eliminovalo české vlivy při správě slezských záležitostí, která kupř. v lucemburském období byla vykonávána českými šlechtici, a znamenalo zásadní přelom. Vydání privilegia, který bylo zcela protichůdné politickým zájmům českých stavů, antagonizovalo vztahy obou stavovských obcí, které ještě dokázal obratnou politikou dovedně prohloubit Ferdinand I., aby zabránil případnému spojení opozice českých a slezských stavů vůči svým centralizačním záměrům. U Žáčka se však nedočteme ani o králem iniciovaném jednání v roce 1546 na vratislavském hradě, kde se král Ferdinand I. stylizoval do úlohy arbitra rozsuzujícího sporné body vznesené českými a slezskými stavy, ani o povolání slezských stavů do královského tribunálu, který tvrdě soudil po šmalkaldské válce české stavovské předáky. Ve výčtu dalších událostí pak uniká zásadní obrat od animozity k spolupráci provedený nastupující generací stavů opírající se významně o konfesní příbuznost a vymezení vůči katolickému panovníkovi. Praktické výsledky jako vydání císařského Majestátu pro Slezsko v srpnu 1609 nebo zmaření snah ctižádostivého arcivévody Matyáše o úřad slezského zemského hejtmana pak není možné přičítat jen skutečnosti, že císařem byl „nepříliš rozhodný a vnitrodynastickými spory oslabený melancholický Habsburk Rudolf“, ale především jednotnému a solidárnímu postupu českých i slezských stavů. Pouze jednou jednoduchou větou je jakoby mimochodem zaznamenána Confoederatio Bohemica, představující v celoevropském měřítku zásadní a originální model státoprávního stavovsko-federativního uspořádání založeného na unii dobrovolně uzavřené korunními zeměmi, včetně Slezska, k obraně náboženských a politických práv jejich stavovských obcí. Pokud pak jde o počáteční fázi třicetileté války je vhodné v souvislosti s popisem událostí na s. 92-93 upozornit, že němečtí historici v recentních pracích zdůrazňují spíše pasivní postoj Slezanů ke konfliktu eskalovanému až k otevřenému vystoupení proti habsburské dynastii; Bahlcke zde symptomaticky pojednává o „Slezsku ve víru českého stavovského povstání“, což sluší zdůraznit už proto, že jde o jednu ze tří německých prací uvedenou v závěrečném soupisu literatury a tudíž autorovi nepochybně známou.

Výše uvedené kritické připomínky by neměly být samoúčelnou kritikou, tím spíše že recenzentu není známo nakolik výsledná podoba knihy byla skutečným naplněním ambicí a vlastních profesních zájmů autora či důsledkem požadavků nakladatelství a zařazení do předem dané ediční řady. Nicméně i jen letmé nahlédnutí na druhou stovku stran se zdá nasvědčovat, že při důkladnějšímu pohledu by další připomínky mohly být přičiněny k novějším politickým dějinám.

Marek Krejčí