Berlín

Einmal Döner, bitte…

Zažité představy o německé kuchyni hýří výjevy plnými zelí, knedlíků a „wurstů“, otrlejší strávníci si vybaví ještě legendární eintopf. Stačí však kratší pobyt v současném Německu, zejména v jeho východní části či hlavním městě, a návštěvník nabývá přesvědčení, že německým národním jídlem je döner kebab (turecky kebap). V Čechách je podobný pokrm znám nejčastěji pod názvem gyros – ve velké většině však kvalitou ani množstvím nedosahuje úrovně průměrného döneru prodávaného v nesčetných bistrech po celém Německu. Přesto již i k nám döner pomalu proniká a objevuje se čím dál víc bister podobných těm německým.

Döner Kebab

Foto:archiv

Nejčastěji se döner podává v typickém tureckém chlebu (německy Fladenbrot), jehož náplň tvoří vedle sekané (Hackfleisch – směs z hovězího a jehněčího masa) nebo kuřecího masa také velké množství zeleninového salátu, koření a všemožných omáček. Velmi populární je také tzv. dürum, neboli kebab zabalený v úzkém světlém těstě. Döner si lze objednat také na talíři a jako přílohu použít hranolky nebo rýži. A kdo chce svůj gurmánský zážitek ještě umocnit, objedná si k pití Ayran, neboli slaný nápoj vyrobený z vody a bílého jogurtu. K döneru se hodí stejně dobře jako pivo k vepřové…

První döner v tureckém chlebu se začal prodávat v Istanbulu kolem roku 1960 a představoval mutaci dvě stě let starého tradičního tureckého jídla. Na počátku sedmdesátých let se spolu s tureckými přistěhovalci objevil v berlínské čtvrti Kreuzberg a započal své vítězné tažení Německem. Po pádu NDR se začal rychle šířit po nových spolkových zemích. Výsledek? Denně se v Německu vyrobí okolo 200 až 300 tun döneru a ročně se jich prodá kolem 720 milionů. Hovoří se o ročním obratu ve výši cca 2,5 miliardy eur.

Typický "obal" na döner

Foto: archiv

Lze vyjmenovat několik nejdůležitějších důvodů, proč si právě döner získal takovou oblibu. Zaprvé se jedná skutečně vynikající fast food, jehož srovnání hamburgerem či párkem v rohlíku by bylo neuvěřitelnou nehorázností. Musím zmínit také velice výhodný poměr „cena – výkon“, který plně odpovídá otřepanému „za málo peněz, hodně muziky“. V bývalé NDR se nejnižší cena döneru pohybuje okolo jednoho eura. A podávané množství zdaleka překračuje to, na co jsme zvyklí u českého gyrosu. Zajímavá je také pestrost nabídky. Neexistuje nějaká unifikace po vzoru nadnárodních řetězců. Zákazník si naopak musí postupně vybrat své oblíbené podniky, kde mu kebab nejvíc chutná. A nutno říci, že při záplavě bister a stánků (je jich v celém Německu přes deset tisíc) to může být zábavné kulinářské dobrodružství.

Döner kebab je německý a ještě více berlínský fenomén, jenž je typickým produktem současného Německa. Státu s početnou tureckou a arabskou menšinou, která prostřednictvím kebabu dokázala alespoň malou část ze své kultury úspěšně předat původním obyvatelům své nové vlasti. A pak, že ten multikulturalismus vůbec nefunguje…

Vítězslav Sommer

Berlínské techno

Už je tomu pěkná řádka let, co se mi do rukou dostala audiokazeta, s lakonickým popiskem „Tresor techno“. O tom, co je techno, jsem měl tehdy jen mlhavé tušení a jméno Tresor mi bylo zcela neznámé. Nicméně, když jsem se zaposlouchal do strojově se opakujících rytmů, bylo mi jasné, že je to styl, který odhaluje samou podstatu hudby. Techno se od konce 80. let stalo nedílnou součástí Berlína a je do značné míry s německou metropolí spojováno dodnes.

Počátky techna se datují do první poloviny 80.let v americkém Detroitu a úzce souvisí s rozvojem technologií. Na rozdíl od discem osmdesátých let ovlivněný house, který souběžně vznikal v Chicagu, se jednalo o temnější a rychlejší žánr elektronické hudby, vycházející spíše z alternativní, punkové a industriální scény. V Americe se příliš neprosadil, ale především díky Kevinu Saundersonovi a Derricku Mayovi se rychle rozšiřoval za oceán, nejprve do Londýna a následně do dalších zemí na evropském kontinentu, včetně Německa. Na konci 80.let se Berlín, společně s Frankfurtem, stává jedním z center nového hudebního stylu a společně s ním vznikající subkultury. Ta se značně odlišovala od hlavních kulturních proudů a nezávislosti důsledně založena na individualismu a nezávislosti. Asi nejlépe by se dala jeho ideologie shrnout do slovního spojení „do it yourself“. Sjednocené město, poskytující dostatek prostoru pro kreativitu, zaplavily stovky ilegálních akcí v továrních halách i opuštěných lokalitách, které ovládla extrémní varianta techna – tzv. hardcore techno. Průsečíkem těchto akcí se stala postava DJ, novodobého šamana, který jakoby předával tančícímu davu energii. A tak není divu, že otce zakladatele německého techna, Svena Vätha a Westbama, v rychlém sledu následovali další nadšení DJs a producenti. Dění se začalo soustřeďovat kolem dvou dnes již legendárních klubů: Turbine a Tresoru. Druhý jmenovaný se stal nejen pojmem německé technoscény, ale je úzce spojován se svým zakladatelem, Dr. Mottem. Ten v létě 1989 sezval na bulvár Kurfürstendamm své přátele. Na výzvu k „toleranci, respektu a porozumění mezi národy“, kterou Dr. Motte sděloval prostřednictvím elektronické hudby, se jich sešlo kolem stopadesáti. Byli vyslyšeni. Čtyři měsíce poté padla berlínská zeď a město bylo po desítkách let opět sjednoceno. Motteho myšlenka ale nezanikla, naopak stala se zárodkem největšího technofestivalu na světě – každoročně konané Love parade.

Mezitím elektronická hudba ve městě dále expandovala, techno začalo vstřebávat jiné styly a postupně se stávalo přístupnější stále širšímu okruhu posluchačů. Počátek 90. let tak dal světu nová jména, jako byly Alec Empire nebo Hardfloor, silně ovlivněny acid housem, „prodetroitsky“ naladěný DJ Hell nebo projekt Bassic Channel, žánrově se pohybující někde mezi minimal technem a IDM. Na konci století bylo techno v Berlíně určitě na svém zenitu. Tato kultura se stala natolik součástí image Berlina, že se jí dostalo dokonce oficiální podpory ze strany města. Jeho představitelé podpořili projekt Tresor Berlin Tour, kdy tento legendární klub měl prezentovat mladou tvář Berlína v zahraničí, jenž se stal skutečnou Meccou techna. Když pak v roce 1999 britský Mixmax, nejprodávanější časopis o taneční hudbě na světě, tituloval DJ Paula van Dyka, jehož hudební začátky jsou neodmyslitelně spjaty s klubem Tresor, mužem rokem a Love parade tentýž rok navštívilo neuvěřitelných 1,5 milionu lidí, pozici Berlína v technokultuře to jenom posilovalo.

Posun techna k hudebnímu mainstreamu, ale nutně znamenalo rozmělnění původní ideje, komercionalizaci a s tím spojené negativní jevy. Původní subkultura ztrácela svůj dřívější tvůrčí potenciál a ztrácelo na energii. Těžiště se pomalu přesouvalo do Londýna, čemuž přispěla i některá rozhodnutí představitelů německé metropole. Organizátoři Love Parade, slavící každý rok pod heslem jako porozumění nebo sblížení, získali pro akci již na počátku 90.let statut politické demonstrace. V tomto případě stát přebíral výdaje za čištění, záchranné služby, bezpečnost a udržení veřejného pořádku. S rostoucím počtem návštěvníků se ale idea vytrácela a město bylo konfrontováno s problémy zásadního charakteru. Množily se protesty proti ničení parku Tiergarten, kde se akce již od roku 1996 konala, a stoupající spotřeba alkoholu a drog rozhodně také nepřispívala k dobrému jménu nejen mezi obyvateli Berlína. Roku 2001 proto berlínský senát již neuznal slavnost za politickou demonstraci, ale pouze jako komerční akci, což vedlo k problému, jak organizátoři zaplatí značné výdaje, s ní neodmyslitelně spojené. Město k tomuto kroky přistoupilo i přesto, že podle výzkumu zisky ze slavnosti mnohonásobně překračovaly náklady. Finanční potíže a klesající účast vedly organizátory k tomu, že Love Parade se roku 2004 ani následujícího roku nekonala. A pravděpodobně se už konat nebude, ačkoli stejně jako před rokem ujišťují internetové stránky loveparade.de, že v letošním roce se určitě uskuteční. Tomu ale už asi málokdo u věří. A mám pocit, že i kdyby se tak opravdu stalo, těžko už bude mít obnovená „oslava lásky“ něco společného s původní ideou. S Love parade odešel jeden ze symbolů berlínské technokultury a ten další, berlínský klub Tresor, ji následoval loni. Na základě rozhodnutí města, bude zbourán a na jeho místě vyrostou administrativní budovy. Jak symbolický konec.

Marek Škorvaga