| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
DIALOG
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
„Polské koncentrační tábory“ versus „nacistické koncentrační tábory na území Polska okupovaného Německem“V roce 2005 uběhlo 60. let od konce 2. světové války. Není to ale jediné výročí, které jsme si během loňského roku připomněli. Uplynulo také 60 let od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim – Březinka. Tento tábor se nachází několik desítek kilometrů od Krakova, na území dnešního Polska. Toto geografické upřesnění se může na první pohled zdát zbytečné, nicméně ho uvádím zcela záměrně. V tomto článku bych totiž ráda upozornila na iniciativu, která vznikla v Polsku již před několika lety, ale právě výročí osvobození Osvětimi jí dalo nový impuls. Jde o akci s názvem Proti „polským táborům“ smrti a organizuje ji jeden z největších polských deníků Rzeczpospolita[1] pod záštitou polského ministerstva zahraničí[2]. V zásadě jde iniciátorům o snahu „očistit“ zejména zahraniční odborné i laické texty od výrazů „polský koncentrační tábor“, „polský tábor smrti“, „polský vyhlazovací tábor“, „polské ghetto“ a podobně. Existují dokonce celé seznamy výskytu těchto výrazů v různých zahraničních časopisech, novinách, v televizním vysílání, ale i na internetu[3]. Na internetových stránkách deníku Rzeczpospolita je také možné svým podpisem vyjádřit podporu apelu šéfredaktora tohoto deníku Grzegorze Gaudena[4], zaslanému do všech významných světových deníků. Ve svém dopise se je snaží přesvědčit, aby se na svých stránkách neuváděly výrazy typu „polský koncentrační tábor“. Ve své podstatě se této snaze nedá upřít základní logika. Opravdu je nehistorické přisuzovat vznik nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů na území dnešního Polska za iniciativu nebo vynález Poláků. A je také třeba uznat, že výrazy typu „polský koncentrační tábor“ jsou zavádějící, přestože jejich uživatelé často argumentují tím, že výraz má za cíl pouze geograficky specifikovat, kde se daný tábor nacházel. Zejména lidé, kteří nemají historické vzdělání a celkově se o historii příliš nezajímají, mohou lehce podlehnout dojmu, že tábory opravdu budovali Poláci, a že oni byli během druhé světové války hlavními strůjci masového vyhlazování židů. Nemůžeme opominout ani vliv stereotypu o „tradičním polském antisemitismu“. Poláci jsou často viděni jako národ promořený antisemitismem a to nejen v období předválečném, ale i válečném a poválečném. I když je nezpochybnitelné, že antisemitismus byl a do jisté míry stále je, v Polsku rozšířen, nerada bych se do této problematiky obšírněji pouštěla. Jde totiž o problém, který je příliš komplexní a složitý na to, aby zde byl nastíněn ve dvou třech větách. Přesto jsem považovala za nutné existenci tohoto fenoménu zmínit. Jak jsem již naznačila, samotný princip snahy aktivistů je pochopitelný a lze s ním souhlasit. Věc ale není tak jednoduchá, jak se může na první pohled zdát. Za snahou oprávněně očistit Poláky z výše zmíněných obvinění se může velmi lehce skrývat snaha očistit je i od obvinění jiných, která však mohla být vznesena oprávněně. Příklad jsem si vybrala ze seznamu článků obsahujících nějakou variantu výrazu „polské koncentrační tábory“, který uveřejnilo Oddělení informací polského ministerstva zahraničí[5]. Tento seznam je rozdělen podle zemí a v sekci Španělsko je odkaz na článek z El Pais ze dne 29. ledna 2005, jehož autorem je J.D. Goldhagen a který používá výraz „polští kolaboranti“ „...(použitý v souvislosti s perzekucí, okrádáním a vražděním židů)“[6]. Polská ambasáda pak vyžadovala od listu El Pais publikování dopisu polské ambasády, který by vysvětloval historické souvislosti. Tímto se ale celá věc posouvá do zcela jiné roviny. To, že Poláci nezakládali vyhlazovací tábory je pravda a dá se to historicky doložit, ovšem pravdou je také to, že mezi Poláky (stejně jako mezi příslušníky všech okupovaných území) byli také kolaboranti a i to se dá historicky doložit. Dochází zde tedy k nebezpečnému sloučení dvou spolu nesouvisejících problémů, čímž dle mého názoru autoři výše zmíněnou iniciativu sami poškozují. Těžko lze totiž podpořit aktivitu, která popírá nebo zkresluje určitá historická fakta jen proto, aby nějaký národ vypadal v očích ostatních lépe nebo spravedlivěji. K tomuto bych ráda připojila ještě jeden příklad ze stejného seznamu. Tentokráte se týká Francie. V týdeníku Paris Match z 27. ledna 2005 byly uveřejněny fotografie „policistů mučících židy – popsaných jako ´Modrá (polská) policie´“[7], tyto obrázky doplňovaly rozhovor, který nesl název „Polsko bylo jedinou zemí, kde bylo skrývání židů trestáno smrtí“. Naprosto ale nelze souhlasit s komentářem, který je k tomu v seznamu ministerstva zahraničí uveden, totiž že sám nadpis „jasně ukazuje na to, že Polsko nemůže být považováno za spoluodpovědné za holocaust“. Paris Match musel uveřejnit opravu a k fotografiím připojil titulek, že jde o slovenské fašistické vojáky. Protože jsem neviděla originál článku, nemohu posoudit, zda šlo skutečně o Slováky a ani tuto možnost nijak nevylučuji, zaráží mě ale to, že byli zástupci ambasády tak pobouřeni existencí fotografie, kde polský policista mučí židy. Přestože Poláci neměli svoje politické zastoupení v době okupace, existovala sice nacistům podřízená, ale polská tzv. Granatowa policja (fialová policie, ovšem její název se překládá jen zřídka. Označení získala podle barvy uniformy. Mohlo se tedy jednat o její příslušníky s tím, že při překladech byl zkomolen název této policie na modrou policii). V literatuře nejsou ojedinělé vzpomínky židovských pamětníků na to, jak je právě příslušníci této policie pronásledovali. Na prohlášení polské ambasády mě však ještě více zaráží myšlenka, kterou se snaží prosadit a to, že se Poláci nemohli spolupodílet na holocaustu, protože jim za ukrývání židů hrozil trest smrti. Rozumíme-li slovu holocaust v širším smyslu jako celkové perzekuci židů vyvolanou nacistickou Třetí říší a vrcholící jejich masovým vyvražďováním a nevnímáme ho pouze jako konečnou fázi tohoto procesu, můžeme jen těžko hledat argument pro to, proč by se měly tyto dvě skutečnosti vylučovat. Nerada bych na tomto místě zobecňovala, protože je pravdou, že mnoho Poláků se opravdu podílelo na záchraně svých židovských spoluobčanů a často za tuto činnost zaplatili životem. Ale stejně časté jsou i případy, kdy Poláci z různých důvodů tyto spoluobčany nacistickým okupantům udávali nebo se dokonce aktivně podíleli na jejich fyzické likvidaci. Stačí připomenout mediálně známý případ židů upálených ve stodole svými polskými „sousedy“ ve vesnici Jedwabne. V podstatě ale téměř ve všech pamětech židů polského původu (Poláků židovského původu) se dočteme o případech, kdy byli za války vydíráni, okrádáni nebo udáváni Poláky. Výjimkou nebyli ani vraždy židů, kteří již neměli peníze na to, aby vyděračům platili za mlčení. Není asi úplnou náhodou, že má polština speciální výraz pro člověka, který za druhé světové války vydíral nebo jinak pronásledoval židy – szmalcownik. Tento výraz je specifický pro polské prostředí, nevztahuje se tudíž na nacisty nebo obyvatele jiných zemí. Poukazuje tedy na Poláky, kteří se takto chovali. Na závěr bych chtěla jen zopakovat to, co jsem již naznačila výše, nic nelze vidět černobíle a to by si měli uvědomit především sami Poláci, protože zvolený přístup jim jen těžko přinese kýžený výsledek. Naopak může celé myšlence více uškodit. Ne vždy totiž platí, že cíl světí prostředky. Kromě toho, že by se měli více zamyslet nad formou, kterou se snaží uvádět historická fakta na pravou míru, měli by především více uvážit, která fakta potřebují opravovat... Lucie Procházková
Odkazy související s iniciativou Proti „polským táborům“: |
Revue Dialog. Kulturně společenská revue pro střední Evropu. Vydává sdružení STRED Středoevropský dialog, http://dialog.stred.org, dialog
stred.org.
Šéfredaktor: Marek Škorvaga. Zástupce šéfredaktora: Tomáš Kavka. Technický redaktor: Jan Vršovský.
Redakce: Ondřej Daniel, Lucie Procházková, Lukáš Vlček, Dominik Hrodek, Vítězslav Sommer, Hanna Zimmerhaklová, Jan Očenášek.