PolemikaKritika

Návštěvnost na našich stadionech: Chybí fotbalová kultura

Česká republika v minulosti dosáhla mnoha úspěchů na mezinárodním poli. Byla dvakrát vicemistrem světa (1934, 1962), jednou mistrem Evropy (1976), jednou vicemistrem Evropy (1996) a třikrát bronzová na ME (1960, 1980 a 2004). Fotbal je u nás vedle hokeje nejpopulárnějším sportem, přesto při prvoligových utkáních zejí stadiony prázdnotou. Důvodů je mnoho, pokusím se rozebrat ty hlavní.

1. Tradice

Za první republiky se některé kluby staly tradičními. Komunistický režim je však přejmenovával, různě je stěhoval, měnil jejich symboly nebo jim násilím odváděl hráče do jiných klubů. Nejznámějším takovým případem je Dukla. A i když si Dukla získala renomé na mezinárodním poli, fanoušky u nás skoro neměla. Jestliže ještě v 50. letech chodilo na fotbal běžně několik desítek tisíc lidí, o pár let později zájem již opadl, také proto, že nejlepší hráči hráli v „nenáviděné“ Dukle. Dukla sama nakonec splynula s Příbramí a dnes z ní zbyly akorát klubové barvy.

2. Sociologická skladba fanoušků

Na západě chodí na fotbal běžně 30 tisíc diváků. V prvním letošním kole bundesligy byla průměrná návštěva 45 tisíc na zápas, což bylo víc než u nás na všech zápasech dohromady. Loni u nás byla průměrná návštěva 3840 diváků na zápas. Zatímco na západě navštěvují fotbal rodiny s dětmi i manželské páry, u nás jsou fanoušci většinou starší „solitéři“ nebo mládež. Rodiče na fotbal neberou svoje děti jednak kvůli násilí a vulgárnostem, jednak i kvůli nedostatečnému zázemí. Stadiony jsou špinavé, chybí tu fastfoody, dostatek sociálních zařízení, na zápasy nejezdí speciální kyvadlová doprava (MHD na tento problém nijak nereaguje).

3. Nedostatek hvězd

V zahraničí dnes hraje téměř 100 českých hráčů. Dříve se každý snažil dostat do Sparty nebo do Slavie, dnes už i průměrní hráči odcházejí z provinčních klubů přímo do zahraničí. Chybí rivalita a většinou už několik kol před koncem je jasné, kdo vyhraje titul. Kromě derby Sparty a Slavie nemá liga žádný „highlight“. A nemůže se spoléhat na žádnou výluku NHL. Fanoušci se pak nemohou ztotožnit s nikým v týmu a koupí méně propagačních předmětů, hlavně dresů, na nichž by klub vydělal.

4. Neúspěchy v evropských pohárech

Jediným mužstvem v Československu, které vyhrálo nějakou klubovou soutěž, byl v roce 1970 Slovan Bratislava. To už je dávno, navíc se země rozdělila. Takový úspěch naší lize chybí. Ligu mistrů hrála jen Sparta, a pomineme-li postup Slavie do semifinále poháru UEFA, nedokázala česká mužstva vůbec nic. Úspěchy by samozřejmě přinesly jak peníze, tak sponzory, tak i diváky.

5. Nedostatek peněz

Pramení hlavně z neochoty sponzorů dávat peníze do českého fotbalu, která poslední dobou navíc sílí. Kluby navíc nemají stálé a finančně silné vlastníky, které by klub držely, a jsou nuceny rozprodávat hráče do zahraničí. Do ČR pak nepřichází tak kvalitní hráči; naprostá většina jich přijde ze zemí bývalého východního bloku a jsou to hráči, kteří by se v kvalitních soutěžích nechytli.

6. Hrací termíny

Těžko můžeme očekávat od fanouška, že bude mít zabitý celý víkend kvůli fotbalu v sobotu večer. A pokud náhodou zůstane doma, pustí si v sobotu odpoledne televizi. Např. Viktoria Žižkov hraje doma v neděli od 10.15, což vychází ze starého pravidla „nejdřív kostel, pak fotbal a pak domů na oběd“, ovšem doba se změnila a lidé často vyjíždějí na víkend.

Těžko říci, zda se u nás situace zlepší. U nás je vstupenka na fotbal mnohonásobně levnější než na západě. Němci i ostatní západoevropané jsou ochotni zaplatit víc (i v porovnání v paritě kupní síly), u nás však zůstává začarovaný kruh. Kdyby kluby chtěly vybírat víc, nebude na tu hrůzu snad chodit už nikdo. Hřebík do rakve si zatloukly kluby samy v podobě korupčních afér a nerehabilitovalo je ani pár směšných trestů (odebrání bodů). Česká liga má nízkou úroveň, prospělo by jí zeštíhlení na dvanáct týmů. Pro méně týmů by se našlo více peněz a časem by třeba vznikla i nějaká fotbalová kultura.

Jan Křivinka